Junkies of Love

2. kapitola: "Where Our Bones Will Rest To Dust, I Guess"

Když byla Marlene Blackburneová ještě na univerzitě a mohla se pyšnit (nebo alespoň z pohledu některých jejích spolužáků) titulem spolubydlící a kamarádky Leanne Farrahové, noční vycházky do klubů a na festivaly nikdy netrvaly dlouho po setmění. Jakmile se na obloze začaly rýsovat první hvězdy (a Leanne to dokázala kontrolovat i v zakouřeném baru bez oken), zavelelo se k odchodu. Marlene většinou neposlechla, doufajíc, že někdo zůstane na pár dalších drinků s ní, ale nikdy se tak nestalo.

„Kampus má svou večerku, kterou bychom měli dodržovat," odůvodňovala své brzké příchody zpět na pokoj Leanne. Zvláště o víkendech však byla ona a ostatní jediní, kdo se večerkou řídili. Kampus byl opuštěný a jeho obyvatelé se po skupinkách a za opileckého chichotání trmáceli do schodů, chlapci často zmatení tím, že jejich klíč nepasuje do velkých prosklených dveří, které vedly do chodby s dívčími pokoji. Když se tohle stalo, druhý den na snídani si Leanne vždy postěžovala a často dokonce apelovala na všechny spoluobyvatele, aby se chovali zodpovědněji a večerku dodržovali. Marlene málokdy dokázala udržet vážnou tvář, ale i přes nenadálou touhu nikdy nepopadla slánku nebo plátek rajčete, aby jím šprtku Farrahovou, jak byla tajně svým okolím nazývána, trefila do vyžehlené blůzy uniformy.

O několik let později s úsměvem na tváři seděla na ručníku s nohama zabořenýma do písku a společně s ostatními zírala do ohně, který uprostřed pláže rozdělali. Slunce stále ještě svítilo, ale i tak Marlene zahlédla pár zářících hvězd. Z baru na dohled od nich se stále linula hudba a bouřlivý smích, ale Aaron to vyřešil tím, že k jejich táboráku zaparkoval svůj van, otevřel dveře kufru a pustil své stereo, kterým se skromně pyšnil.

V hladkém vyhřátém písku byly zapíchané poloprázdné lahve s pivem, ale nikdo z nich neměl potřebu se opíjet. Užívání si přítomnosti ostatních přátel za plného vědomí bylo mnohem příjemnější, stejně tak jako myšlenka na ráno bez bolesti hlavy.

Dominic z kapsy kraťasů vytáhl krabičku cigaret, jednu si zapálil o oheň a zbytek nechal kolovat. Chris, podobně jako Marlene, odmítl; oba dva si radši užívali vlahý mořský vzduch, který se s příchodem noci pomalu ochlazoval.

Nastalo ticho přerušované jen klidnými tóny skladby Nutshell, praskáním dřeva a hlasitými výbuchy smíchu směrem od baru. Aiden, černoch s dredy a jeden z kuchařů v plážovém baru si povzdechl a natáhl se do písku. Byl minimálně o dva roky mladší než zbytek a k jejich partě se přidal tři večery po svém nástupu do práce (což bylo asi před dvěma měsíci), kdy si k nim přisedl na základě zaslechnuté skladby z Aaronova vanu, a na základě přiznání, že nesnáší jak svého šéfa, tak jeho výběr hudby.

„Proč tam je takovej bordel?" ptala se Erin, Domova sestra. Měla kratší rozcuchané černé vlasy s modrým ombré a bledý špičatý obličej. Povahově však byli velmi odlišní, Erin se na rozdíl od Dominica často míchala do sporů a vždycky měla do říct. Zároveň byla trochu tajnůstkářská a Marlene jí ještě stále nedokázala přijít na kloub.

„Šéfíkova dcera slaví osmnáct," odpověděl Aiden a zvedl hlavu, „copak ti to neříkal?"

„Nemluví se mnou," pokrčila rameny.

„Osmnáctka?" zopakoval Chris a Aaron se ušklíbl.

„Chrisi, lásko, je ti skoro třicet," upozornila ho Marlene a on si políbil prostředníček.

Aiden protočil oči: „Není hezká."

„V rámci lásky k duze a růžovým poníkům – co ty o tom můžeš vědět?" zeptal se Dominic a prsty nad svou hlavu naznačil oblouk připomínající právě symbol homosexuálů.