Junkies of Love

5. kapitola: Ve slané vodě reznou kolečka

Teprve druhý den ráno při neskutečně otravné automaticky nastavené melodii budíku si Marlene uvědomila, jaké má štěstí, že nemusí takhle brzy vstávat každý čtvrtek. Její směny se vesměs skládaly pouze z pozdních dopoledních, odpoledních nebo večerních hlídek, což by jí mohl kdekdo závidět.

Kvůli pozoruhodnému talentu na biologii jí kabinet přírodních věd střední školy zařídil stipendium na univerzitě, fakulta medicíny. Nechtěla dál studovat a rozhodně nechtěla studovat něco, díky čemu by se musela stát doktorkou a kvůli druhým zapomínat na sebe a své blízké. Když ale nemáte žádné zázemí a ani peníze, taková nabídka má jen jednu možnou odpověď. Zvolila si ty nejjednodušší předměty a obory, jaké jedna z nejtěžších fakult nabízela a zatímco sledovala, jak se ostatní specializují na chirurgy, pediatry a kožaře, ona se pustila do farmaceutického oboru a za čtyři roky odcházela s bakalářským titulem a životopisy připravenými k odeslání. Lékárníků i asistentů v laboratořích však univerzita chrlila spoustu a jestli na střední škole Marlene v biologii a chemii vynikala, na vysoké škole patřila k průměrným studentům. Zkrátka a dobře, chicagské lékárny další nováčky nepotřebovaly a Marlene se opět ocitla bez prostředků. Doktorské studium si nemohla dovolit, a přestože její spolubydlící Leanne dál studovala, vedoucí intru už ji ve svých pokojích bydlet nenechala.

Jak moc se jí ulevilo, když ji po pár dlouhých letech, která strávil cestováním, Aaron potkal na ulici, a přestože několik měsíců žila právě tam, s úsměvem ji objal a bez jakýchkoli řečí okolo ji zavedl rovnou do své nové garsonky. Společně se ucházeli o místa pomocníků v kuchyni a na čtvrtý pokus byli přijati na částečný úvazek. Tenkrát už Marlene ztratila veškeré iluze o tom, že by se v budoucnu mohla opravdu věnovat tomu, čemu obětovala čtyři roky ve společnosti univerzitní smetánky, a smířila se s myšlenkou budování si kariéry jako číšnice.

Obrat nastal až po příletu na jiný kontinent a po tom všem, co se náhle zvrátilo k lepšímu, ji vůbec nepřekvapilo, že se stala jednou z nejvyšších plavčic. Znala základy první pomoci, uměla rozlišit několik typů otrav léky a předávkování, vyznala se v nebezpečných kombinacích sedativ a měla dobrou fyzičku. Oproti brigádníkům, kteří maximálně uměli ve dvou vytáhnout tonoucího z vody a podat speciální vakcínu proti žahnutí medúzy, byla Marlene záchranářem a už několikrát za její krátký pobyt v Adelaide se stalo, že sanitka dorazila k muži, který už vtipkoval a potřetí v řadě třásl své zachránkyni se stále divoce bušícím srdcem a pomalu vyprchávajícím adrenalinem rukou.

Ve své práci se našla, pohled na člověka v bezvědomí nebo se záchvatem ji nevykolejil a nešklebila se, když měla dát někomu dýchání z úst do úst. Byla profesionálka a všichni rekreanti i ostatní zaměstnanci pláže si ji pro to vážili. Sama vedla přijímací pohovory a do testů z první pomoci zavedla i zkoušku psychické zdatnosti. Když se tedy objevila slečna, která sice plastové figuríně dokázala masírovat srdce, ale při pohledu na vyvrknutý kotník začala zvracet, nedošlo k omylu a nebyla přijata.

V osm hodin ráno byla pláž prázdná, ale písek už byl horký a slunce se lesklo na neklidné mořské hladině. Z baru byla slyšet obvyklá hudba a když se Marlene usadila do strážní věže a protáhla se, všimla si dole na terase kryté bambusovými tyčemi ospalé Erin rozcuchanými modrými vlasy svázanými gumičkou. Zamávaly si a za pár minut se Erin šplhala nahoru s hrnkem kávy a zázvorovou sušenkou.

„Jsi moc hodná, ale já už snídala," řekla s úsměvem.

„To není pro tebe, princezno," odpověděla stejným tónem Erin a posadila se na zábradlí. Marlene se pousmála.

„Jsi tu už dlouho?"

Erin si usrkla a přikývla: „Ano, vítej ve světě lidí, kteří vstávají v normálních ranních hodinách."