Junkies of Love

16. kapitola: Šťastné a veselé

Patrick Gardner se na první svátky strávené po boku své přítelkyně patřičně připravil, jak měla Marlene možnost po jeho příjezdu zjistit. Jen co schovala telefon do kapsy, u chodníku se objevilo jeho auto a Patrick pro jistotu zatroubil, aby si jej všimla. Vzhlédla, v rychlosti típla nedokouřenou cigaretu o betonovou zídku kolem bytovky a zvedla ruku na pozdrav. Patrick se natáhl, aby jí mohl otevřít dveře a ona s úsměvem nastoupila.

„Ahoj."

„Ahoj, zlato," políbil ji a položil ruku na její stehno. Marlene po těle naskákala husí kůže. „Ty jsi bosá?"

„Nechtělo se mi obouvat se," vysvětlila a nervózně se uchechtla.

Patrick překvapeně povytáhl obočí: „Byla jsi líná brát si boty?"

„Ano, to jsem chtěla vyjádřit tím, že se mi nechtělo."

„Já jsem tím zopakováním chtěl vyjádřit údiv," zasmál se Patrick. „Doufám, že jsem tě nezaskočil nepřipravenou."

„Ne, proč?"

„Ani sis nevyfénovala vlasy," řekl a kývl k ní hlavou, aniž by oči odtrhl od vozovky.

Marlene si automaticky poupravila drdol na hlavě: „Nemám fén."

„Cože? Kdybys mi to řekla, nemusel jsem si lámat hlavu s dárkem," uchechtl se Patrick.

„Ale já ho nechci," napodobila jeho tón hlasu.

Podezíravě si ji prohlédl, a nakonec pokrčil rameny: „Jak myslíš."

V autě nastalo ticho. Marlene naklonila hlavu z okna a pozorovala liduprázdné ulice, kterými projížděli. Všichni byli doma se svými milovanými, společně vařili a dívali se na vánoční filmy. Děti ujídaly cukroví a dohadovaly se, co dostanou pod stromeček. V duchu se napomenula, protože i ona přeci byla se svým milovaným. Snad.

Ten se natáhl k přístrojové desce a zapnul rádio. Doznívající tóny staré koledy právě nahrazoval popový hit z minulého roku. Text byl hloupý, zpěvačka zřejmě neznala přirozené hranice svých hlasivek a melodie nebyla příliš chytlavá. Když dozpívala první refrén, který Patrick zpíval s ní, Marlene rádio vypnula.

„Jak se máš?" zeptala se.

Patrick se nepatrně zamračil, ale pak odpověděl: „Báječně. Ty?"

„Víceméně."

„Tak to je zřejmě na mně, abych ti zlepšil náladu," usmál se a ona přikývla. „Už jsi mluvila s někým z Chicaga?"

„Ne," Marlene zkřížila ruce na hrudníku, „časový posun. Budu tam volat asi v sedm večer."

„Já ráno mluvil s matkou – prý máme přijet, dokud mám volno," řekl Patrick a Marlene se zakuckala. „Co říkáš?"

„To má asi pravdu," zamumlala. Ještě před pár měsíci se psychicky připravovala na setkání s jeho rodinou, obzvlášť pak s jeho matkou. Jakmile ale ten okamžik přišel, Marlene se zatmělo před očima. Opravdu to chtěla?

Paní Gardnerová byla pětapadesátiletá úspěšná manažerka opery v Sydney a zakládala si na dobrém zaměstnání a zabezpečení svých dětí. Netušila, co přesně už jí Patrick o své přítelkyni řekl, ale určitě o ní neměla valné představy. Dle jejího názoru bylo úlohou manželky stát se matkou a ženou v domácnosti, která se svým snům a bude věnovat až v pokročilejším věku, aby manžela a děti nezanedbávala. Potom si může užívat bohatý život plný luxusu.

Marlenina představa o manželství a výchově dětí byla naprosto odlišná. Samozřejmě by jako matka neměla svou rodinu zanedbávat, ale stejně tak by se měl přizpůsobit otec. Z vyprávění o Patrickově dětství pochopila, že s otcem příliš vroucný vztah neměl, z práce se vracel pozdě odpoledne, společně s rodinou povečeřel a potom se zavíral do své pracovny. Se svým synem se sblížil až když Patrick podával přihlášky na vysokou školu. Najednou jej budoucnost jeho syna zajímala a osobně mu pomohl vybrat obor, kterému se Patrick údajně chtěl věnovat. Pochopil, že jej zajímaly dějiny, proto si vytoužil, aby z něj byl historik, ale konkurence byla příliš vysoká a Patrick ne dost dobrý. Vyučování na střední škole v jednom z prestižních měst Austrálie nebylo zaměstnání, jaké si pro syna pan Gardner představoval, ale zároveň to nebylo to nejhorší.