Marlene nevěřila, když ji Aaron přesvědčoval, že Chrisův dům je obrovský a nemusí se tudíž strachovat, že budou na obtíž, nevěřila dokonce ani samotnému majiteli, který se při cestě z letiště kasal obrovským obývacím pokojem, kde budou večer všichni společně sledovat filmy. Znala velké domy, věděla, jak to v nich funguje a jak neosobně na ni působí. Detailně si vybavovala všechna patra s pokoji tak akorát pro dvě až tři postele, i přízemí, kde se všichni povinně setkávali na snídaně a večeře a kam si po jídle chodili povídat s ostatními a hrát hry. Při té vzpomínce se jí pokaždé stahoval žaludek.
Třípatrový starý dům Fraserových se však stereotypním domům, které měla možnost navštívit (nebo spíše povinnost), ani v nejmenším nepodobal. Okna byla zatažená a na první pohled tak dům vypadal opuštěně – Marlene však věděla, že dům je izolovaný a zabezpečený kvůli jedovatým hadům, kterých byla jižní Austrálie plná. Chris otevřel dvoukřídlé vchodové dveře a zavedl je do vstupní chodby. Už tam Marlene napadlo, že se musí nacházet v muzeu. Stěny byly zakryty zrcadly i prázdnými rámy, mezi nimi byly na nejrůznějších háčcích zavěšeny mikiny, čepice, batohy i tašky. V polorozpadlém botníku se kupily žabky a tenisky, některé rozkousané od Julese. Své polobotky vyrovnala ke stěně a nedokázala v sobě potlačit nadšení ani nedočkavost a touhu vidět víc.
Hala byla obrovská. Podlahu krylo nespočet perských koberců a dominantou bylo kamenné schodiště vedoucí do patra. Vpravo se nacházela kuchyně a jídelna, vlevo obývací prostory. Ty si Chris zařídil výhradně podle sebe. Uprostřed bezmála sedm metrů dlouhé a pět metrů široké místnosti obložené cihlami stála rohová pohovka potažená zelenou kůží, namířená na televizní obrazovku (dokud Marlene nenavštívila Patrickův byt, byla tahle plazma největší televizí, jakou kdy viděla). Na stěnách visely plakáty a staré plechové značky, kolem dokola stály staré komody a dřevěné stolky, téměř se rozpadající pod kupami knih, které na nich byly vyskládány. Ze stropu visel skleněný lustr se spoustou cingrlátek a na podlaze ležela kravská kůže.
Ani po sté návštěvě Chrisova domu nedokázala Marlene zachovat klidnou tvář a užasle vydechla. Na pohovce už byli usazení Aaron, Aiden a Dominic a kývali na ni.
„Ahoj lidi," pozdravila se a přisedla si k nim na zem. Připadalo jí, že právě to je nejlepší místo, aby mohla obdivovat místnost i vnímat své přátele.
„Princezna Marlene ani tentokrát nepřijme pozvání na mé luxusní sofa?" ušklíbl se Chris a hodil jí polštář, aby nemusela sedět na tvrdém. Vyplázla na něj jazyk.
„Takže na koho ještě čekáme?" zeptala se.
„Indická delegace prý bude čekat na pláži. Stejně tak Erin," informoval ji Dominic.
„Aha, takže nečekáme," pokývala hlavou Marlene. „Tak jdeme, ne?"
Všichni tři kluci se na sebe podívali: „Je to tu fajn. A Chris za chvíli přinese nějaký pití."
Marlene chvíli pozorovala jejich vážně tváře, a nakonec natáhla nohy před sebe a svou plátěnou tašku hodila do kouta: „A co máme?"
„Překvapení," řekl Aiden a zapřel se do sedačky.
Z velké haly vešel Chris a na dřevěný stolek se skleněnou deskou položil kovový tác s pěti skleničkami. Z komody potom vytáhl zaprášenou lahev červeného vína a otevřel ji vývrtkou připevněnou na klíčích.
„Jdeme se opít než tam dojedeme? Paráda," zašklebil se Aaron. „A kdo z nás jako bude řídit?"
„Můžeme jít pěšky," pokrčil rameny Aiden, ale vzápětí zvedl ruce nad hlavu, když jej všichni propíchli pohledy.
ČTEŠ
Junkies of Love
Ficção GeralŽivot Marlene Blackburneové byl plný rozhodnutí, jednodušších i těžších, a i proto byl každý rok jako na houpačce. Jednou jsi dole, jednou nahoře, a právě v těch chvílích je nejpravděpodobnější, že spadneš. To říkali všichni, až se s přibývajícími r...
