Marlene vystoupila z vydýchaného prostoru autobusu a s úlevou se nadechla čerstvého vzduchu. Vzápětí se zakuckala, když vdechla horké výfukové plyny. Autobus zmizel mezi dalšími auty a Marlene si povytáhla plátěnou tašku s potiskem siluet Johna Travolty a Samuela L. Jacksona v oblecích a s pistolemi namířenými kamsi mimo látku, a z kapsy šortek vytáhla mobil. Pokud si vzpomínala, včera se s Patrickem domlouvala, že na ni na autobusové zastávce bude čekat. Slunce jí pražilo do zad a ona se rozhodla jít mu naproti.
Procházela horkými ulicemi a vyhýbala se spěchajícím lidem, kteří zřejmě na poslední chvíli hledali obchody, které neměly vyprodáno, a vybírali dárky pro neoblíbené příbuzné. Připomnělo jí to její poslední cestu autobusem, když se vracela ze svých nákupů. Leanne ani nikdo jiný z Chicaga se jí od té doby neozval. Nemohla si stěžovat, naopak jásala radostí, protože věděla, že z jejich úmyslu dostat ji a Patricka do Ameriky nakonec nic nebude. Jako by snad ten plán měl šanci na úspěch, pomyslela a usmála se pro sebe.
Ve svém nadšení nad touto myšlenkou si neuvědomila, že stojí před bytovým domem a mačká zvonek s cedulkou Mgr. P. Gardner. Přešlápla na druhou nohu a očima přelétla zbytek jmen.
„Ano?" ozval se rozostřený hlas z reproduktoru a Marlene se nahnula k mikrofonu.
„To jsem já," řekla.
„Ty už jsi tady? Kolik je hodin?" Patrickův hlas zněl i přes zařízení poněkud vystrašeně.
„Za deset dvanáct," podívala se na obrazovku telefonu.
„Úplně jsem zapomněl na čas, omlouvám se!"
Marlene se pro sebe usmála: „Odpuštěno."
„Děkuju," zněla odpověď z reproduktoru a nastalo ticho.
„Ehm, Patricku, co kdybys mě pustil dovnitř?" zeptala se se smíchem Marlene.
„Cože? Ach ano, samozřejmě. Promiň."
Patrick zřejmě položil sluchátko a z reproduktoru se teď ozvalo bzučení označující odemčení vchodových dveří. Marlene vstoupila do chladné chodby a přivolala si výtah. Stiskla tlačítko se svítící číslicí 2 a podívala se na sebe do poškrábaného zrcadla. Než se dveře otevřely, stihla si vlasy stáhnout do drdolu a z tašky vytáhnout kapesník, do kterého zabalila žvýkačku.
Chodba v druhém patře měla troje dveře, Patrickovy se nacházely hned po její pravici. Byly pootevřené a zvnitřku cítila vonící oběd a šumění digestoře. Vstoupila a tenisky vsunula do botníku vedle Patrickových kožených bot do práce. Zabouchla a rozešla se chodbou do kuchyně.
Patrickův byt byl nejméně dvakrát větší než její, měl oddělenou koupelnu a toaletu, dvě ložnice a velký obývák, kam se vešla televizní stěna s tou největší obrazovkou, jakou kdy viděla. Vždycky přemýšlela, co na ní člověk jako její přítel asi sleduje.
Všechny police byly pečlivě utřené a knihy na nich vyskládané podle abecedy. Musela přiznat, že v tak čistém prostředí se cítila téměř jako parazit. Oklepala se a prošla obývacím pokojem do jídelny a kuchyňského koutu. Patrick stál zády k ní a něco smažil na sporáku.
„Ahoj," ozvala se nesměle a tašku pověsila na židli.
„Ahoj, zlato!" Patrick se široce usmál a natáhl se, aby ji mohl políbit. V zástěře vypadal poněkud komicky. „Hned se ti budu věnovat."
„Nemám ti s něčím pomoct?" zeptala se a prohlédla si, co bublá v hrncích.
„Nech to na mě, hezky se usaď a povídej, jaký jsi měla den," přikázal Patrick a do dřezu slil uvařené těstoviny.
ČTEŠ
Junkies of Love
General FictionŽivot Marlene Blackburneové byl plný rozhodnutí, jednodušších i těžších, a i proto byl každý rok jako na houpačce. Jednou jsi dole, jednou nahoře, a právě v těch chvílích je nejpravděpodobnější, že spadneš. To říkali všichni, až se s přibývajícími r...
