Junkies of Love

12. kapitola: Umění milovat

Zbýval poslední den do Vánoc a Marlene stála ve vytahaném tričku po Aaronovi u kuchyňské linky a připravovala si zelený čaj. Vlasy měla ledabyle smotané do uzlu a oči stále ještě rozespalé. Hodiny na stěně ukazovaly tři čtvrtě na devět, ale ona věděla, že je čtvrt na deset. Baterie byla stará a rafičky obíhaly o trochu pomaleji. Neměla ale náladu ani motivaci hledat nové baterky a vyměnit je.

Varná konvice začala pípat a Marlene přelila vodu do velkého tmavého hrnku. Posadila se na barovou stoličku a zírala na zatažené žaluzie na balkonových dveřích. Napadlo ji, že by si mohla sednout ven a možná si zakouřit (poté, co se probudila do celkem nepříjemného ranního přivítání by to celkem uvítala), ale byla příliš líná. Radši seděla v pološeru v kuchyni a nervózně poklepávala prsty o poškrábanou dřevěnou desku.

Ráno jí psal Patrick, zval ji na oběd. Od posledního rande stráveného v parku s ním nemluvila – naživo ani po telefonu. Jejich jedinou korespondencí byly zprávy, na které Marlene reagovala až po pár hodinách nebo odpovídala pouze velice stručně. Proto ani tentokrát nic neodepsala a pozvánku si nechala projít hlavou. Musela si přiznat, že jí chyběl. Oba dva se těšili, že svátky stráví společně, a přestože za posledních pár týdnů ji to nadšení pomalu opouštělo, chtěla být na Vánoce s někým milovaným. Tušila, že její přátelé budou na Štědrý večer spolu u Chrise v domě, ale přátelská atmosféra byla přeci jen něco jiného.

Přiložila si ke rtům hrnek a spálila si jazyk. Zaklela a čajový sáček vyhodila do odpadkového koše pod dřezem. Rozpustila si vlasy a chtěla je stáhnout do ohonu, ale bytem se rozezněl zvonek. Marlene zmateně šlehla pohledem k nástěnným hodinám a znovu se ujistila, že přestože je opravdu o půl hodiny více než ukazují, stále je na návštěvu poněkud brzy. Nechala si gumičku na zápěstí a šla otevřít dveře.

Na chodbě stál Aaron v roztrhaných džínách a karmínově červeném triku s dlouhým rukávem a dvěma dřevěnými knoflíky u krku, které mu bylo o číslo větší. Vlasy měl rozpuštěné a na tváři mu hrál úsměv.

„Dobré ráno," pozdravil ji a když se vzpamatovala z prvotního překvapení, všimla si, že v ruce drží sáček se skořicovými šneky.

„Ahoj," vyhrkla, zamrkala a vpustila ho dál.

Zavřel za sebou dveře a sundal si vysoké kožené šněrovací boty. Marlene si uvědomila, že když je poprvé oblekl a šel s nimi do práce, vrátil se z rozedřenými chodidly, takže krví nasáklé ponožky musela opatrně rozstříhat a pod tekoucí vodou a za Aaronova naříkání odtrhnout od masa. Druhý den mu rozmlouvala a nechtěla, aby si je znovu oblekl, ale on ji neposlechl. Když mu večer znovu pod vodou strhávala ponožky, zatínal zuby a jedinou známkou jeho nevyřčené bolesti byly slzy v očích. Celý týden na něj nadávala a téměř nevěřila svým očím, když se jednoho dne vrátil a ponožky měl čistě bílé.

„Promiň, nevěděl jsem, že ještě budeš spát," omluvil se a se smíchem si prohlédl své tričko, které na sobě měla.

„Nespím," odporovala a kývla k hrnku na baru, „snídám."

Důležitě přikývl: „Čaj."

„Nebyla jsem nakupovat alespoň týden," mávla rukou Marlene, „chceš taky něco?"

„Právě jsi řekla, že jsi týden nebyla nakupovat, Marls."

„Pravda," promnula si obličej, „ale můžu ti udělat čaj."

„Tu zelenou sračku, co piješ?" chtěl nasadit znechucený výraz, ale v koutcích mu pobaveně škubalo.

Marlene se zazubila a pokynula mu, aby se posadil naproti ní. Položil před ní jednoho skořicového šneka a sám se zakousnul do druhého.