Junkies of Love

13. kapitola: "But Did She Call My Name?"

Marlene nikdy přehnaně nedbala o svůj vzhled. Své vlasy povětšinou nechávala žít, jak se jim zachtělo, stříhala je sama a nikdy nekupovala hromady kondicionérů a speciálních šamponů. Stejně tak neřešila make-up. Řasenka ani stíny jí nic neříkaly, vlastnila pouze plastovou tubičku jeleního loje, kterou používala zhruba od šestnácti let. Více než polovina už byla vypotřebovaná, ale ona nechtěla kupovat novou.

Stejně tak si nedělala velkou hlavu s tím, co má právě na sobě. Vlastnila několik párů černých a modrých džínů různých střihů, některé sama proděravěla nebo jim zkrátila nohavice, takže je mohla nosit jako šortky. Trička a tílka, která nosila, byla nejčastěji kupovaná v secondhandu nebo v pánském oddělení a nejvíc byla pyšná na ta, která si nechala potisknout logy svých oblíbených kapel nebo jejich karikaturami, které kdysi navrhoval Aaron. Ve skříni jí viselo asi pět pánských flanelových kostkovaných košil, dvě vytahané džínové bundy a jedna kožená, kterou jí věnoval Aaron. Nerada chodila nakupovat, zvlášť potom oblečení a boty. Nezáleželo jí na tom, co nosí nebo jak v tom vypadá.

Naposledy byla v pořádném nákupním centru před pár měsíci, když ji Patrick požádal, aby mu pomohla vybrat pár nových košil, které by mohl nosit do práce. Na jeho nabídku zareagovala křečovitým úsměvem, kvůli kterému se druhý den kolem odpoledne objevilo na ulici pod jejími okny jeho auto. Znepokojeně si prohlížela nejnovější trendy a jen těžko dokázala najít něco, co by se jí líbilo na Patrickovi, natož pak co by si dokázala představit na sobě. Když s Patrickem prošla nejméně tři obchody nabízející pouze formální oblečení a nejméně čtyři druhy košil, každý ve dvaceti barvách, měla pocit, jako by ztratila vůli žít. Očekávala, že nakupování s mužem bude mnohem snazší, protože věřila zažitému stereotypu, který říkal, že nejvíce nerozhodné jsou na nákupech dámy. Patrick musel být výjimkou potvrzující pravidlo (stejně jako jí byla ona), a když si všiml jejího unaveného úsměvu, který mu věnovala poté, co oznámil, že má všechno, co potřeboval, usoudil, že by si také ráda něco vybrala a přesvědčil ji prohlédnout si alespoň nějaké šaty. Na jeho vkus jich prý vlastnila až příliš málo (ve skříni měla pod několika velkými černými mikinami dvoje, které vůbec nenosila) a to se prý na tak krásnou dívku, jakou je ona, nehodilo.

Oba se vydali svým směrem a za půl hodiny se sešli u kabinek. Každý měl přinést maximálně tři kusy, které se mu líbily a Marlene si pak měla vybrat tři finální, které by chtěla. Při pohledu na Patrickův výběr doprovázený jeho širokým úsměvem strnula. V ruce držel tři plastová ramínka s typicky holčičími šatičkami, květovanými, s nařasenými rukávy, vlnícími se sukněmi a širokým výstřihem. Podobně vystrašený výraz měl ovšem i on, když zjistil, co si vybrala. Na háček v kabince pověsila dvoje teplákové šaty, jedny šedé a druhé černé barvy, a potom dlouhou červenou kostkovanou košili, která se dala v pase stáhnout páskem. Nejistě si prohlíželi výběr toho druhého a napětí a nervozitu přerušil až jejich společný smích. Marlene popadla šestery šaty a odnesla je asistentce, která měla za úkol je vrátit zpět na místo. Ptala se, jestli má slečně zkusit najít jinou velikost. Marlene vysvětlila, že se jí nelíbily a chtěla odejít, když v tom si všimla odložených černých šatů se slunečnicemi. Aniž by si je vyzkoušela, odnesla je na kasu.

Věděla, že se Patrickovi líbily, proto si je snažila na schůzky s ním brát co nejčastěji, ale když stála pozdní odpoledne stále v pyžamu před svou otevřenou skříní a vzala je do ruky, ušklíbla se a odhodila je do kouta. I když se jí zamlouvaly, nechtěla mu udělat tu radost a vzít si je. Chtěla se před ním prezentovat ve svém pravém já, proto zvolila Aaronovy staré kalhoty, které seřízla a nosila jako kraťasy. Zastrkala do nich zelenou kostkovanou košili zapnutou ke krku a vyhrnula její rukávy. Vlasy si stáhla do neupraveného drdolu a nasadila si lennonky. Vklouzla do prošlapaných bílých conversek a s bavlněnou taškou přes rameno se vydala z bytu.