Pátého ledna se Patrick Gardner po vánočních prázdninách vrátil zpět do školy a spolu s ním zmizel i jeho kufr z Marleniny ložnice. Jedinými známkami jeho téměř čtrnáctidenního pobytu v jejím bytě byly uspořádané hrnky a talíře v kuchyňské poličce, nezvykle uklizená koupelna, kde zbyl jeho zubní kartáček, a hromádka ručně psaných vzkazů na růžových papírkách. Marlene je nacházela všude, ve skříni vedle hromádky ponožek, v poličce přilepené na skleničkách, na zrcadle v koupelně. Většinou na nich byla srdíčka nebo komplimenty a ona si každý schovala.
Rozloučili se dlouhým polibkem a slibem, že se budou navštěvovat tak často, jak jen to s jejich pracovními povinnostmi půjde. Marlene jej doprovázela pohledem, když šel dlouhou kachličkovou chodbou, přes rameno koženou kabelu, v levé ruce madlo velkého černého cestovního kufru. Před schody se otočil, aby jí věnoval poslední úsměv. Poslala mu vzdušnou hubičku a zavřela dveře.
Každý den o polední pauze jí napsal krátkou zprávu a ona mu každý večer telefonovala s úsměvem poblázněné školačky. Od silvestrovského večírku u Chrise jí připadal jako vyměněný. Nepřicházel s žádnými hloupými poznámkami na její osobu nebo na účet jejích přátel, dvakrát dokonce pozvali Erin a Mishe na večeři do bytu na dvojité rande, jak to Patrick se smíchem nazýval. Marlene nikdy neunikl Erinin poněkud zmatený pohled, když Patrick a Mishri diskutovali a společně se smáli, nicméně vždycky reagovala pouze úsměvem.
Seděla na podlaze v obývacím pokoji, v pozadí jí z reproduktoru hrálo album Ten od Pearl Jam, vedle ní ležel na talíři pomalu se roztékající nanuk a projížděla internetové obchody na mobilu. Hledala nějaké hezké boty, Patrick jí to říkal neustále, ale nyní měla pocit, že by je opravdu potřebovala.
Bytem se rozezněl zvonek. Nadskočila a vydala se ke dveřím. Na tváři se jí objevil úsměv a příchozího objala.
„Co tady děláš? Nemáš náhodou pracovat?"
„A ty?" zeptal se na oplátku Chris, zamířil k její pohovce a natáhl se na záda.
„Dáš si něco?"
Zamyslel se a pak pohlédl na podlahu a její rozteklý nanuk. „Co je sakra támhleto?
Nechápavě se otočila a pak se kousla do rtu. „Do prdele. Chceš to?" Pokrčil rameny, natáhl se pro talíř a rozteklé lesní plody vysrkl.
„Co tady celý dny děláš?" zajímalo ho.
Posadila se zpátky na podlahu a zeslabil hudbu. „Jak to myslíš?"
„Dlouho jsem tě neviděl na pláži."
„Vždyť jsme se viděli předevčírem," zamračila se Marlene.
Protočil oči: „Ale to bylo v práci. To se nepočítá. Pracovní vztahy a osobní život, to se nemá kombinovat."
„Jo, protože náš pracovní vztah je úplně jinej než ten normální."
„V podstatě jo, v pracovním vztahu ode mě nechceš koupit trávu," zamyslel se Chris.
„Nikdy jsem si od tebe nekoupila trávu, Chrisi, vždycky ji dostávám zdarma."
„Pravda," řekl a pak mávl rukou, „ale v práci ji stejně nikdy nechceš."
Ušklíbla se: „Co teda chceš?"
„Přišel jsem napravit náš osobní vztah," zazubil se a z kapsy vytáhl dva jointy. Jeden jí hodil a ona si jej pochybovačně prohlédla. „Balil jsem je já."
„Jo, jo, jsou krásný," usmála se a otevřela dveře na balkon. Půjčila mu svůj zapalovač a posadila se na zábradlí.
Připálil jí a ona dlouze potáhla. Cítila, jak jí do hlavy stoupá lehká horkost. „Doufám, že je to nějaká rozumná dávka, Chrisi."
ČTEŠ
Junkies of Love
General FictionŽivot Marlene Blackburneové byl plný rozhodnutí, jednodušších i těžších, a i proto byl každý rok jako na houpačce. Jednou jsi dole, jednou nahoře, a právě v těch chvílích je nejpravděpodobnější, že spadneš. To říkali všichni, až se s přibývajícími r...