Junkies of Love

17. kapitola: "He Likes To Sing Along"

Marlene si detailně vybavovala jejich první setkání. Nevzpomínala si na den nebo hodinu, dokonce si nepamatovala, při jaké příležitosti se ocitla v jedné z nejdražších kaváren v centru Adelaide, ale důležité bylo, že její cesta se setkala s tou jeho. Doslova.

Na první pohled se jí ten podnik zdál milý a skromný, v otevřených oknech vystlaných polštáři seděli lidé a vesele se bavili s přáteli; na křídové tabuli poblíž dveří byly vypsány speciality s příjemným vzkazem lákajícím k nahlédnutí dovnitř. Ani ona mu nedokázala odolat, a když si prohlížela menu, zjistila, že odcházet by bylo příliš nezdvořilé. Ceny byly vysoko nad její momentální rozpočet, nemluvě o obsahu její peněženky. Číšnici poprosila o sklenici vody s citronem a ignorovala její pohrdavý pohled, když si ji detailně prohlédla a spatřila odrbaný hnědý zažloutlý batoh na kovové přezky, který měl svá nejlepší léta za sebou a který položila na vyšívaný polštářek na bíle natřené dřevěné židli vedle sebe. Když už se kavárna interiérem prezentovala jako hipsterská a tolerantní vůči všem, měli by se tak chovat i její zaměstnanci, pomyslela si Marlene, ale nahlas nic neřekla a číšnici věnovala úsměv.

Nečekala, že by jí citronádu přinesli hned, přestože na přípravu byla nejjednodušším nápojem z lístku. Obsluha měla spoustu práce, a kromě toho Marlene nebyla příliš pohodlným hostem. Když ji omrzelo sledovat zaměstnance pracující za pultem a připravující kávu, rozhlédla se kolem sebe.

Místnost byla téměř plná, na barových stoličkách seděli dva muži, oba ve slušivých sakách, a pracovali na počítačích. U stolků seděly skupinky mladých dívek i žen ve středním věku, seznamující se páry a kolem několika stolů se mačkaly party přátel zhruba v jejím nebo mladším věku. Ve společnosti svého polorozpadlého batohu si náhle připadala poněkud osaměle a rukávy lehkého bledě růžového svetříku, který byl dříve sytě fialový, si stáhla k zápěstí.

Po zhruba deseti minutách k ní konečně přistoupila mladá číšnice, Marlene odhadovala, že jí mohlo být kolem dvaadvaceti, a na stůl před ni položila malou sklenku s hustým rybízovým džusem a v mžiku byla pryč.

„Promiňte, ale objednala jsem si něco jiné-" Marlene se zvedla ze židle a s omluvou se chystala vrátit svůj nápoj na bar, když v tom do ní někdo hrubě vrazil, takže jí sklenice spadla na zem a roztříštila se na tisíc kusů plavajících v tmavě fialovém džusu. Polekaně se otočila a spatřila před sebou středně vysokého muže s nakrátko střiženými hnědými vlasy v kostkované košili. Přes barovou židli, na které předtím seděl, teď bylo přehozené jeho tmavě hnědé sako a na obrazovce jeho otevřeného laptopu si všimla otevřeného dokumentu.

„Moc se vám omlouvám, slečno, jste v pořádku?" jemně si vzal za ruku a pohlédl jí do očí.

Opatrně se mu vytrhla. „Samozřejmě, nic se nestalo."

„Že se nic nestalo? Rozbila jste nám sklenici," mladá číšnice se naklonila přes bar a rozhodila ruce při pohledu na spoušť na podlaze. „Nešlapejte do toho! Dojdu pro hadr."

Marlene si povzdechla a posadila se zpět ke svému stol; muž, který ji srazil, Patrick Gardner, se rukou opřel o vedlejší židli, a ještě jednou se jí omluvil.

„Spíš byste se měl omluvit obsluze; nebyla moje chyba, že se ta sklenice rozbila," řekla a on pozvedl obočí. Takovou reakci od ní zřejmě nečekal, ale Marlene neměla náladu nechat všechno na sobě a lovit po kapsách zapomenuté drobné a složit se s nimi na rozbité sklo.

Aniž by odpověděl, přešel k pultu a ze zadní kapsy džínů vytáhl koženou peněženku. Něco gestikuloval, ukázal na rozlité pití na podlaze a do dlaně barmana vložil bankovku. Pak se otočil k jejímu stolu a ona se nezmohla na nic jiného než na smířlivý úsměv. Pak si přes rameno přehodila batoh a zamířila k východu. Zavírala za sebou, když mezi dveře a futra někdo vstrčil nohu. Překvapeně se otočila.