Junkies of Love

30. kapitola: "Expecting Perfection"

Byla to špatná noc. Vyloženě hrozná. V Chicagu na to byla zvyklá – dlouhé hodiny bezvládně ležela na posteli a koukala na strop, po tvářích jí stékaly slzy. Někdy dvě tři, jindy je nepočítala. Ale v Adelaide to od života brala jako podraz. V Adelaide totiž mělo být všechno jiné – v pořádku – a neměla se probouzet v půl třetí ráno a bez jakéhokoli výrazu ve tváři zírat do stropu. Byla to hrozná noc.

Hrozná noc.

Město se pokusila zahalit tma, nikdy však nedokázala plně zvítězit nad nočním životem, nad neonovými zářivkami, nad hlasitou hudbou dunící skrze cihlové zdi domů, nad alkoholem proudícím ulicemi, nad křikem a smíchem mladistvých.

Marlene s nemizícím úsměvem na tváři vyběhla kamenné schody polité pivem, zatlačila do těžkých kovových dveří s ulepeným madlem a vdechla studený, vlhký vzduch plný plísně. Na stoličce v tmavé chodbě seděl vyhazovač a zachmuřeně si ji prohlédl.

„Už jdeš?"

„Ne, jenom nerada kouřím vevnitř," vysvětlila a jako důkaz z kapsy džínové bundy vytáhla krabičku cigaret – těch s velbloudem, jak jim říkala Fran. Ušklíbl se na ni a ona vzala za mnohem čistší, zato však starší a rozpadlejší, kliku posprejovaných, dřevěných dvoukřídlých dveří. Z krabičky vyklepla jednu cigaretu, posadila se na obrubník a nohy natáhla před sebe do vozovky.

„Taková malá holka s cigárem?"

Kmitla očima za sebe – u pouliční lampy stál chlapec v černé mikině. Přes hlavu měl kapuci a dopínal si poklopec. Pozvedl jeden koutek, když k němu natáhla otevřenou krabičku.

„Nekouřím," posadil se vedle ní, dlouhé nohy pokrčil v kolenou a z klokaní kapsy vytáhl plastový inhalátor. „Astma."

Chápavě přikývla a obezřetně vyfoukla kouř do strany.

„Jsem Tyler," řekl.

Pousmála se. „Já vím. Už jsme se párkrát viděli."

„Seš to ty! Já si v tom světle nebyl jistej." Pokrčil rameny a prokřupal si klouby v prstech. Zaklonil hlavu a zpod kapuce mu vykoukly zvlněné černé vlasy.

„Já – kdo?"

„Ta holka z děcáku."

Povytáhla obočí. „Jsem ta holka, co furt leze za Aaronem."

Otočil hlavou, chvíli ji pozoroval a pak schoval obličej do dlaní. Všimla si, že hřbet pravačky měl pokreslený černou lihovkou. „Sorry. Jsem nalitej a možná, že ještě něco dalšího."

„A kdybys nebyl?" pobaveně povytáhla obočí.

„Tak bych to neřekl."

Přikývla a ušklíbla se. „Ale pořád by sis to myslel."

Stáhl si kapuci do obličeje. V duchu se pochválila, že ho dokázala uvést do rozpaků.

„Jak že se jmenuješ? Mary, Melissa?" zvedl hlavu. Tmavé oči se mu zaleskly ve světle pouličních lamp a tyrkysovo-růžového neonového nápisu na budově za nimi. Měl špičatý nos, vypadal skoro jako zlomený, a vysoké čelo.

„Marlene."

„Jasně. Tyler."

Zasmála se, líbil se jí: „To už jsi říkal."

Zacukaly mu koutky: „Představujem se."

„No jo, to je slušnost."

Chvíli seděli v tichu. Marlene dokouřila svou cigaretu a zapřela se zápěstími o chodník. Pohlédla vzhůru, snažila se jej nepozorovat.