Móda podle Wattpadu

3) Trendy posledních let 4

{Básním, básníš, básníme}

Už ani nevím, jak dlouho jsem poslední dobou Módu podle Wattpadu zanedbávala. Napadala mě vždy totiž samá témata, která mně vzápětí moc dobrá a zajímavá nepřišla, od psacích programů přes jednu internetovou databázi na šikovné vyhledávání wattpadských knížeček po já-už-nevím-co. Prostě samé „vychytávky", jejichž popis by skončil katastrofálně jako několik úplně prvních móděnkových kapitol.

Uběhne nějaký ten čas, já si takhle jednou nakrmím čtenáře pravidelnou týdenní, případně čtrnáctidenní, porcí veršovaného čtiva, a tu na mne vykoukne parádní rozbor od jedné z věrných fanynek mé tvorby. To se mi to pak krásně chrochtalo blahem. Najednou však jako lusknutím prstu přijde téma, které se hlásí ke slovu ve stylu pana Plhy z Marečku, podejte mi pero. Ano, budeme básnit.

Básničky, ty by klidně mohly být i Nesmrtelným módním hitem, jenže si udělaly svou zašívárnu v Trendech posledních let. To protože si teprve nyní začínám všímat, že kolem mě začíná skládat veršíky stále více lidí, dokonce také v autorských poznámkách pod kapitolami. Jdu na facebookovou skupinu Wattpadu, tam vysoká frekvence upoutávek na poetická díla, až jim ve stavu blaženosti kolikrát místo „lajku" udělím srdíčko.

Tudíž teď nezbývá nic jiného, než zpacifikovat všechny rušivé vlivy, spoutat je, dát roubíček, případně zavřít do temné kobky, obětovat imaginárním božstvům temných sil, pronášet zaříkávadla z nějaké spiritualistické knihy, systematicky řezat do jejich tělíček, prostě všechno, aby mi zbytečně nebraly síly při psaní. Když si teď čtu po sobě tyto řádky, tak bych se klidně mohla dát na vymýšlení nejrůznějších mučitelských praktik. :D

Ale já vás chtěla imaginárně nakazit rýmečkovou rýmičkou, viďte? Tak tedy žádné okolní řeči a jdeme rovnou na věc. Nebo spíš ještě ne, jelikož si tahle kapitola přeci jen přeje grandiózní premiéru v podobě nějakého epického úvodu.

~

Běžné několikahodinové volno před poledním předmětem, nožka přes nožku, kávička z automatu na stole, vedle batůžek, v ruce kniha. Přesně takto vypadá okamžik před políbením mou novou múzičkou (tamta právě trpí v poutečkách v sídle sadistického mučitele). Hezky si čtu tlustou bichli s názvem Terapie ve speciální pedagogice.

Shodou náhod v okamžiku imaginárních pusineček na čelíčko i líčka provizorní záložka z knihovního lístku spočívá na kapitole zabývající se poetoterapií, neboli terapií poezií. Žena dělající mi společnost pomalu otáčí stránkami, až pak div nevykřiknu, to je ono, toto zrovna potřebuji. Navíc povídá, ať z toho všeho při psaní vycházím. Takže dneska opět bude radění s knížečkou u sebe. Vysokoškolák prostě jen málokdy dovede žít bez jakékoliv literatury, mnohokrát jej k tomu jaksi vedou sami vyučující.

Už bych vám ale vážně měla něco povědět, protože jsem natlapkala nějakých čtyři sta slov, dokonce o trošku víc, a ještě se nedostala k pointě. Jak tohle jenom dělám?

Tak teď konečně půjdeme na ty básničky. Jenže vás asi předem upozorním, že se jedná o dlouhou a rozsáhlou kapitolu, avšak s pořádnou dávkou „matroše“ pro sladké básnické sníčky.

~

Pro větší přehlednost jsem se vám rozhodla krok za krokem ukázat, jak taková báseň vzniká, tedy alespoň u mě:

I. Návrh básně

• Forma
Je libo čistokrevná abstraktní lyrika? Či raději veršovaná epika? Šťastná romance? Pochmurná balada?