Móda podle Wattpadu

~ Poděkování k 10k přečtení ~

Dodnes si vzpomínám, jak jsem jednou jela na týden pryč a po návratu mě div nepepla klepka, když se u mé Móděnky objevila tisícovka očiček. Ano, měla bych být nadšená, ovšem nebyla, spíš naopak. Pamatuji si, jak těžce jsem takovou skutečnost tehdy nesla, div z ní nedostala infarkt myokardu. A přece – dostala jsem své úplně první káčko přečtení, překonala mezník, co víc bych vlastně chtěla? Ovšem v tu dobu jsem bojovala s jistými psychickými problémy, tak by se můj postoj k vlastními spisovatelskému miminku dal i celkem pochopit.

Na desítku si však rozdělám imaginární šampaňské, na tu jsem se těšila, když viděla, jak šla čísla nahoru. Nejdřív 8K, 8,5K, 9K, ... A nakonec 9,99K. Jak já to jenom dělám? Že bych právě dostala svůj předstátnicový dar? Ano, ani ne za měsíc, pokud se mi vše podaří, dodělám bakaláře. Snad mi všechno půjde jako po másle.

Teď ale zpátky k mé Módě podle Wattpadu – chystám jednu kapitolu s překvapením, plánuji to totiž roztočit ve velkém stylu. :)))

Vybavuji si, jak jsem něco podobného, ovšem ne v souvislosti s čísly, zinscenovala u kapitoly o psaní scénářů. V té době jsem chodila na dramaturgii, která ve mně zanechala hlubokou stopu – vlastně vzhledem k faktu, kterak jsem o ní zprvu básnila a chlubila se, jak na základě ní napsala nějaký výtvor, co měl být jakože původní verze nějakého mého příběhu (o čemž pochybuji a nechápu, jak jsem něco takového mohla napsat – ovšem v daném okamžiku jsem permanentně trpěla stavy jakéhosi vytržení z reality), ve skutečnosti ve mně zanechala negativní zážitky.

Vždyť se tam dělala legrace z tak vážných témat jako poruchy příjmu potravy, homosexualita apod. Zrovna u posledního jmenovaného tématu jsme na začátku hry křičeli nějaká random homofobní hesla a přitom pro bratra hlavní hrdinky, o kterém představení vlastně bylo, pokusili najít šťastný konec. Jak jdoucí proti sobě! Navíc mohu být šťastná, že jsem na ten kroužek šla až v průběhu roku poté, co jsem původně chodila na sbor, nestačila na něj, a někdo mi nabídl tohleto, tak jsem šla. To protože tam instruktor doslova sbíral příběhy účastníků, dal jim za úkol vybrat příběh ze života, kterého se stali obětí. Navíc si pamatuji, jak jedna holčina tam vypravovala o tom, jak byla na škole šikanovaná a mála se tomu. Navíc se tohle dělo na vysoké, chápete to? Proto (ale i z jiných vlivů působících na mou psychiku) jsem bojovala s emocemi, měla zmatené myšlenky, což se projevilo i na některých prvních kapitolách mé příručky, pár z nich jsem i nějakou dobu poté přepsala na nějaké „lepší“ verze (raději nechtějte znát ty původní).

Má nová kapitola však vyjde z proměny, jakou nyní na sobě pozoruji, navíc bude obsahovat autentické střípky ode mne. Nebude se jednat o rádoby scénář, ale něco mnohem více, něco, co bych vám ráda představila. Nebo asi spíš v ní udělala menší coming out. Ne, nečekejte, že se přiznám, že třeba patřím k LGBT komunitě, to ne, ale svým způsobem to menší otevřené přiznáníčko bude.

Navíc – nevšimli jste si, jak jsem se v průběhu let zlepšila v psaní? Já to třeba na sobě pozoruji. Přemýšlím, kdo můj styl psaní tak očaroval. Určitě vím, že se na něm (ale i na novějších kapitolách příručku) významně projevil seminář tvůrčího psaní, na ten velmi ráda vzpomínám. Ten, ale také jiné mé volitelné „psací“ semináře, mou ránu do srdce v podobě semináře dramaturgie v prvním semestru mého vysokoškolského studia zacelily.

Děkuji tedy, že jste takovou dobu tady vydrželi a měli se mnou svatou trpělivost. Jak jistě víte, tuto knihu píši již několik let, takže se názory na různé mé rady samozřejmě v čase proměnily. Začít ji vydávat až teď, jistě bych něco formulovala úplně jinak. Přemýšlela jsem tedy, jak s takovým problémem naložit, možná se někdy ke starším částem vrátím a přepíši je. Nebo nechám jen tak jako ukázku mého tehdejšího myšlení i chápání psacích záležitostí. :)))

Teď si říkám, co jsem touto kapitolou chtěla říci, jenže jestliže teď máme těch deset káček očiček, tak něco sesmolím, když něco bylo i na prvé káčko. :DDD Slavnostních projevů a vyznání není nikdy dost.

Takže děkuji, děkuji, děkuji, že se mnou stále jste a trpíte menší či větší přítomnost blázna jménem Týnoušek (či Karafiátek, chcete-li). Navíc ten, který právě utekl z Kopečka či Bohnic (snad nyní prominete ten lehce žertovný tón), zanedlouho vytáhne archivní záběry, které odstartovaly jednu jeho jistou mánii, včetně pár vlastnoručních kresbiček. :*