Miss Patriot: The next Avengers [1]

4.

*Další den - New York - Brooklyn*

„Co se stalo, že mám takovou poctu, že za mnou přijela samotná Starková?"

„Strejdo, Steve, tohle jsme přece řešili už stokrát," zasmála se Morgan, když se ukázala po asi půl roce u dveří vysloužilého Kapitána Ameriky. Občas za ním přijela a popovídali si. Nejčastěji vedli konverzaci o době, kdy vznikli Avengers a hlavně o Tonym. Steve ji pomáhal nějakou dobu vychovávat.

„Pojď dál. Pro starce, jako jsem já už je i stání na vlastních nohou, výzva," usmál se Rogers a nechal Morgan vejít. Dívka za nimi zavřela a společně odešli do obývacího pokoje. Kapitánův dům byl velice útulný a nijak přehnaně vybavený. U zdi se vyjímal krb, na němž se nacházelo několik fotek ze Stevova života s Peggy. Na několika fotkách byla i malá blonďatá holčička, která se usmívala od ucha k uchu. A po té i jako dospělá. Vyrostla v dospělou krásnou mladou ženu. Jenže další fotky tam s ní nebyly. Morgan to nechápala. „Co tě přivádí až sem?" prolomil hlas Steva její myšlenky.

„Chtěla jsem tě zase vidět...a taky přijela na kus řeči," usmála se a pomohla mu se posadit. Jeho kosti a zdraví už nesloužilo tolik, jako tenkrát. Nebyl zrovna nejmladší. Bylo mu přeci jen už 130 let. Díky séru žil o trochu dýl.

„Aha...To je fajn. Bucky a Sam sem jezdí jednou za měsíc a ostatní jsem neviděl už ani nepamatuji," povzdechl si Steve a vděčně se na dívku usmál. 

„Jsem tady. Nejsi sám," chytila ho Morgan za obě ruce. Na jedné z rukou se mu vyjímal prstýnek ze svatby s Peggy. „Můžu sem jezdit častěji."

„To je dobré. Nechci ti ukrádat tvůj volný čas,” zarazil jí starší. „Určitě máš na práci lepší věci. Třeba chod firmy, přítele,...”

„Nemám přítele a firma mě nezajímá,” vyvrátila Morgan vše, co řekl. Steve přikývl. „Mohu se zeptat?” rozhodla se dívka změnit téma.

„Jistě.”

„Kdo je ta holka na těch fotkách?” zeptala se a naznačila tím blonďatou dívku v fotkách na krbu. Rogerse tato otázka překvapila. Zaroveň však posmutněl. Morgan si jeho reakce všimla. „Řekla jsem něco špatně? Jestli ano, omlouvám se-”

„Ne to ne,” rychle se Steve ozval a koukl se po dívce, jenž ho držela za ruce. „Za nic nemůžeš. Jen jsem zavzpomínal na starý časy...a taky na svojí dceru.”

„To je tvoje dcera? Je nádherná,” usmála se na něj Starková, ale jiného, než zkleslého výrazu se nedočkala. Rogers jen zavrtěl hlavou.

„Beze stopy zmizela v roce 1970. Už je to skoro osmdesát let, co jsem ji neviděl. Tehdy jí bylo dvacet pět let. Chudák holka...” vydechl zlomeně a po tváři mu stekla malá slza. Morgan vytáhla ze svoji kabelky kapesník a podala mu ho.

„Jak se jmenovala?”

„Brooklyn. Říkávali jsme jí Brook,” svěřil se a s tichým díky si setřel další slzy z tváře.

**

„Slečno, čeká u Vás doma Vaše matka,” ohlásila Friday Starkové asi po dvou hodinách jízdy z New Yorku zpět do L.A.. Morgan si povzdechla a sevřela v rukou víc kožený volant.

„Vyřiď jí, že jsem na cestě domů a rovnou mi prokaž laskavost. Objednej nám nějaký jídlo. Vypadá to na dlouhý rozhovor.”

„Jistě, slečno...”

**

Jakmile Morgan prošla dveřmi jejího obydlí, nikde nikdo nebyl. Z prve jí to přišlo divné, jelikož se Friday sotva před pěti minutami ptala, jestli její máma už dávno neodjela. Ale dostalo se jí odpovědi, že ne. Tak kde byla?