Miss Patriot: The next Avengers [1]

16.

Paprsky ranního slunce blondýnce bily doslova do očí. Nespokojeně zamžourala očima a přetočila se zády k oknu, jenž se nacházelo v pokoji na létající základně S.H.I.E.L.Du. V ten moment jako naschvál začal zvonit otravný budík na stolku vedle postele a Brook ho obratem ve velké rychlosti vypnula. Pořád ten otravný zvuk slyšela v hlavě.

Slezla z postele a zamířila do koupelny přes chodbu z pokoje, aby si dopřála ranní sprchu na probuzení. Bylo pět ráno. V tuto dobu ještě většina spala a tak toho chtěla využít. Včera jí tu byla ukázána místa, kde by mohla pobývat ve volném čase, když ji přepadnou vzpomínky na minulost.

Měla v povaze po otci trávit hodně času v tělocvičně a zdokonalovat své dovednosti. Dokázala se přitom uvolnit a zamyslet se nad problémy. Unavit se, zbavit se vzteku.

Jakmile skončila se sprchou, zabalila se do ručníku a vrátila se do svého pokoje. Oddechla si, že cestou nikoho nepotkala. Ve skříni vyhledala nějaké oblečení vhodné na cvičení a zamířila do již zmíněné tělocvičny, co byla kousek od části s pokoji.

Tělocvična nebyla moc velká ani malá. Správně řečeno tak akorát. Bylo tam vše potřebné. Žíněnky, provaz a tyč na šplhání. Boxovací pytel a další věci. Brooklyn došla jako první na žíněnky a rozhodla se pro krátkou a přeci jen účinnou rozcvičku. Napřed hlava, ruce, trup,... Známe to každý. Jakmile se konečně rozcvičila, rozhlédla se po místnosti, její pohled padl na boxovací pytel nedaleko od ní. Byl uprostřed místnosti zavěšený na háku na stropě.

Došla k němu a pohledem si ho prohlédla  od shora až dolů. Jelikož byla nižší, pravděpodobně by ho na hák zavěsit ani nedokázala. Ale bouchnout se do něj nechystala. By naopak. Opatrně na něj položila pravou ruku a zhluboka vydechla. Vzpomněla si na svého otce. Stále v podvědomí slyší rány způsobené udeřujících pěstí do pytle, jenž měl její táta doma v provizorní tělocvičně, v které při jejím dětství strávil celkem dost času.

Jakoby to bylo včera, co ho jako sedmiletá takto našla. Boxojujícího a snažícího se vybít ze sebe všechno, co ho tísnilo. Až teď Brook docházelo, že to bylo nejspíš kvůli vzpomínkám na lidi z budoucnosti a kvůli ztrátě, kterou tým utrpěl. I přes to, že se vrátil za její matkou, neopustilo ho vědomí, že se měl nejspíš vrátit za druhými. Dal ale přednost rodině.

*Flashback*

„Tati?” pípla sedmiletá Brooklyn opatrně s náznakem pláče v hlase, který se jí lehce třásl.

Steve přestal pěstmi tlouct do pytle před sebou a zděšeně se podíval po své dcerce. Byl s ní doma sám, jelikož Peggy musela do práce a tentokrát byl Steve mimořádně mimo službu.

Byla jedna hodina ranní. Brook na sobě měla své oblíbené pyžámko a k hrudi si tiskla v náručí jejího plyšového medvídka.

Holčička byla vyděšená a svému otci to dávala jasně najevo, když se jí po tváři začaly koulet malé slzičky. Steve vydechl a hned byl u své malé dcerky. Dřepl si k ní a starostlivě se usmál.

„Zlobíš se na mě?” popotáhla holčička a dal jí tekly po tváři neposedné slzy. Steva tato otázka zaskočila, jelikož neměl jediný důvod být na jeho malé štěstí naštvaný. Nechápal, jak k tomu došla.

„Ne. Proč bych měl?” snažil se na tváři udržet starostlivý úsměv.

„J-já ne-nevím. J-jsi na-naštvaný...” začala dívka plakat a zároveň i třást. V ten moment se kapitánovo srdce rozlomil na dvě půlky jakmile spatřil jeho holčičku plakat. Okamžitě dítě vtáhl do bezpečného objetí a nechal ji, aby mu od slz zmáčela jeho oblíbené triko. Přitom ji hladil po zádech a utěšoval.

„Nejsem naštvaný na tebe...ale na sebe,” poslední slova spíše zašeptal. V ten moment by se pravděpodobně zhroutil. Nedokázal snést, aby jeho usměvavá a vysmátá dcerka plakala. Udělal by pro ní všechno. Klidně by pro ní i zemřel, aby ji ochránil.

*Konec Flashbacku*

„To s tím pytlem navazuješ citovej vztah?” rozezněl se tělocvičnou ženský hlas, který dokázal Brook dokonale probrat. Dívka zamrkala očima, aby se vymanila ze zajetí vzpomínek a zaskočeně pohlédla na Lilu stojící u vchodu do místnosti.

„N-ne,” řekla Brooklyn okamžitě a stáhla ruku z pytle k sobě. Bartonová se pouze ušklíbla a ramenem se opřela o klenbu ve dveřích.

„Teď nevypadáš tak odvážně, jako včera. Každý mě umlčet nedokáže,” pokrčila bruneta rameny a odtáhla se od klenby. Vešla do místnosti a zavřela za sebou dveře.

„Jaký máš problém? Co jsme ti udělali,” začala se Brooklyn okamžitě ptát a postavila se k Bartonové čelem.

„Musíš se na to pořád ptát? Kdy ti už konečně dojde, že tě nechci jako šéfku?!” štěkla podrážděně Lila a postavila se přímo před Brook. Byla o trochu vyšší než blondýnka. Při jejich slovech Rogersová zmlkla. „Víš co by bylo jednodušší? Vrátit se tam odkud jsi přišla.”

„To si přeji každou noc strávenou v této době,” odpověděla Bartonové Brooklyn chladným tónem. „Jenže nemám aktuálně šanci se dostat zpátky, tak chci aspoň pomoct, když už tu jsem. Nechci nikomu překážet.”

„Jak myslíš,” usoudila Lila na závěr, jelikož neměla ani moc chuť s osobou stojící před ní, ztrácet čas. Beze slov se otočila na podpatku a odešla z tělocvičny. Brook osaměla. Svezla se na zem na kolena a dlouze si povzdechla.

Nerozuměla tomu. Proč byla tak hloupá a ten oblek si na sebe zkusila. Kdyby nebylo její zvědavosti, byla by teď v bezpečí domova a ne mezi podivíny, jenž se nazývali Potomky Avengers.

Dostala se zpět na nohy a rozhlédla se po místnosti. Chtěla se nějak zbavit těch hrozných pocitů s pomocí cvičení. A běžecký pás jí přišel jako nejlepší způsob.