Miss Patriot: The next Avengers [1]

22.

Jakmile se Brook i Morgan připravily na cestu, agenti S.H.I.E.L.Du obě přepravili letounem z helicarrieru zpět na zem. Neboli na soukromé letiště rodiny Starků, kde měla Morgan zaparkované jedno ze svých aut. Do toho po té obě dívky nasedly a vyrazily směr Brooklyn. Neboli do rodné čtvrti Brook.

Když Morgan projela s drahým autem jednou ze zatáček, Brook zavzpomínala, jak oné ulice vypadaly před několika lety. Dnes to jsou samé bary, obchody s elektronikou,... Tenkrát tu byly menší obchůdky s jídlem, něco málo s oblečením a dalšími věcmi. Hodně se toho za ty léta změnilo.

Morgan po skoro dvaceti minutách konečně zastavila. Před domkem se zahradou, kolem které nebyl žádný plot. Pouze menší cestička vedoucí od chodníku až ke schodům u domku. Brook ten domek poznávala. Nedokázala uvěřit, že ten dům tady pořád ještě stál. Bylo to místo, kde vyrůstala a žila. Měla tady na to příjemné vzpomínky.

„Ty to tady znáš?” prolomila její myšlenky Morgan, když byla delší dobu zahleděná na domek před nimi. Brook se po Starkové podívala a přikývla.

„Vyrůstala jsem tu,” odpověděla brunetce a vystoupila z drahého auta. Morgan také vystoupila a svižným krokem vyrazila k domu. „Počkej,” zarazila ji Brooklyn a Starková se po ní podívala tázavým pohledem. „On tu stále žije?”

„Jinak bychom sem nejezdily,” usmála se Morgan a dál pokračovala v cestě k domku. Brooklyn se narychlo vzpamatovala a kamarádku následovala. Celou cestu se psychicky připravovala na shledání s jejím otcem. Měla strach, jak to celé dopadne. Jestli ji vůbec bude chtít vidět.

Morgan mezitím došla k domku a zazvonila na zvonek. Doufala, že je Steve doma a nešel mezitím na procházku. Nechtělo se jí tam takhle dlouho čekat, než by se vrátil. Jelikož už byl starý, trvala mu chůze o holi trochu déle. Ohlédla se zároveň po Brooklyn, která se zastavila pod schody a čekala. Poznala na ní, že je nervózní. Kdyby byla na jejím místě, cítila by se stejně.

Něco však přitáhlo pozornost obou dívek. Bylo to cvaknutí zámku ve dveřích a jejich následné otevření. Brook tiše zalapala po dechu, když ve dveřích zahlédla jejího otce ve starší podobě. Pamatovala si ho mladšího, vypracovaného a vždy v kapitánské uniformě. Nyní viděla staršího muže s šedivými vlasy v šedivém svetru, co se opíral o hůl. Morgan měla pravdu. Opravdu vypadal jinak, než jak si ho pamatovala.

První se podíval po Morgan, co stála hned u dveří a usmál se na ní. Morgan se usmála též a objali se.

„Morgan, co tě sem přivádí?” zeptal se jí, když se odtáhli. Brooklyn si vůbec nevšiml. Jakoby tam ani nebyla.

„Vzpomínáš, jak jsi mi vyprávěl o tvoji ztracené dceři?” začala opatrně a Rogers přikývl. Morgan se následně podívala na Brooklyn a ta se podívala po svém otci. Nervozita jakoby náhle opadla. Oba Rogersovi se vzájemně prohlíželi a nic neříkali. Morgan by k tomu něco dodala, ale raději zůstala mlčet.

„Tati?” řekla opatrně Brook a vystoupala po dvou jediných schodech u domku.

„Brook, jsi to ty?” zašeptal bývalý kapitán a následně se se svojí ztracenou dcerou objal. Brooklyn se rozplakala, tak jako on. Morgan se jemně pousmála a zadržela příchozí nával slz. Byla šťastná, že dala jednu rozdělenou rodinu zase dohromady. I přesto ji v srdci stále zůstala ta díra, když ztratila jejího tátu. Bylo to to nejhorší, co kdy zažila. Každý, kdo se ji pokoušel nahradit tátu, byla na něj hnusná. To byl důvod, proč její máma zůstala sama.

**

„Tohle býval tvůj pokoj?” zeptala se Morgan zaujatě, jakmile spolu s Brook vešly do dveří, do kterých nikdy nesměla. V pokoji to bylo uklizené. Vše na svém místě. Ustlaná postel, srovnané tužky a papíry na osobním stole, co patřil Brook. Místem na zdech byly i nějaké kresby, které si tam dívka tenkrát vyvěsila. Napravo od okna byla velká skříň a na zemi kulatý zaprášený koberec. Nikdo v místnosti nejspíš už hodně dlouho nebyl.