Miss Patriot: The next Avengers [1]

21.

Brooklyn potom, co odešla z centrály do jejího pokoje, byla celá nesvá. Nevěděla komu věřit a komu ne. Když se dozvěděla, že její táta stále žije, byla na Morgan naštvaná. Celou dobu jí Starková tvrdila, že už nežije a zemřel na stáří. Bylo jako dostat nožem do zad. Věřila jí a Morgan jí přitom celou dobu lhala. Jak jen mohla.

Seděla na posteli a utírala si poslední slzy, co jí stékaly po tváři. Byla smutná. Vždycky byla silná a se vším si poradila, jenže tohle jí zasáhlo nejvíc. Věděla, kde má pohřbenou mámu. Byla v Anglii. V jejím rodném státě. Jenže po svatbě se Stevem se odstěhovala do Ameriky a tam porodila i Brooklyn. Žila tam po zbytek života. Brook zavzpomínala má své dětství a trochu se pousmála. Scházela jí její rodina. Přátelé, Howard, Hank, komando. Přišlo jí to jako roky, co je neviděla. Přitom pro ní to je už nějaký týden. Pro ostatní skoro osmdesát let.

Setřela si slzy a zaslechla zaklepání na dveře. Podívala se na ně a po té je někdo otevřel. Byla to Morgan, která za ní přišla. Brook se okamžitě podívala jinam a Starková za sebou tu se zavřela. Přišla si promluvit.

„Prosím, vyslechni mě. Pak odejdu," řekla Morgan opatrně. Brooklyn se po ní podívala a nakonec si trochu odsedla, aby jí uvolnila místo na posteli. Morgan si k ní přisedla a rozhlédla se po jejím pokoji. Nijak si ho dívka neupravila. Byl pořád stejný, tak jak ho dostala.

„Můžeš začít," vyzvala ji dívka a koutkem oka se po ní ohlédla. Starková přikývla a nadechla se k tomu, kvůli čemu tu byla.

„Možná si teď o mě myslíš, že jsem lhářka. Jo, máš v tom případě pravdu, ale chci ti k tomu něco říct. V prvních dnech, co jsi byla v téhle době, neměla jsi to jednoduchý a já to poznala. Bylo moc brzy na to, abych ti řekla, že Cap furt žije. Nebyla jsi na to připravená, protože už není takový, jakeho si ho pamatuješ. Je už starý. Hodně starý. Kdybych tě k němu odvedla okamžitě, nejspíš by jsi z toho dostala šok. O tobě taky neví. Neřekla jsem mu to. Ale už je čas, abyste o sobě věděli. Vezmu tě za ním."

„Jak moc je to zlé, že jsem na to nebyla připravená?" už se na ní Brook podívala úplně. Morgan vydechla a odhrnula si z tváře vlasy, co jí tam spadly.

„Je mu sto třicet," odpověděla pouze a Brooklyn jen mlčky přikývla. „Myslím, že si zbytek už domyslíš."

„Jo domyslím," vydechla Rogersová. „I tak ho chci vidět. Ujistit ho, že jsem v pořádku."

„Všichni máme právo na poslední přání, než nás všechny Hammer zabije," usmála se Morgan nejvíc upřímně, jak to jen šlo. Jako reakci si od Brook vysloužila přátelské objetí. Zároveň ji tím chtěla vyznat omluvu za to, jak po ní předtím vyjela před ostatními. Starková ji po krátkém zaraženém pohledu nakonec taky objala a poplácala ji po zádech. „Takže, mezi námi všechno dobrý?" zeptala se Rogersové, jakmile se od sebe zase odtáhly.

„Uvidíme," pousmála se Brooklyn a Morgan se tomu od srdce zasmála.

„Začínáš se nám zevnitř kazit. A to se mi líbí!" prohlásila se smíchem Morgan a Brook se tomu též zasmála. Byla ráda, že konečně zapadala. S Morgan si opravdu rozuměla, i když občas hledala odpovědi na její časté změny nálad. Chvíli byla veselá a po té, jako lusknutím prsty byla zase smutná. Věděla, že ji před dvaceti pěti lety zemřel otec, ale myslela, že se s tím už srovnala. Možná se pletla.

„A to jsem tu teprve týden," pokrčila Brook rameny a Morgan vstala z postele.

„Nějak se slušně obleč. Půjdeme navštívit tvýho papínka," uchechtla si brunetka a zamířila ke dveřím pokoje. Brooklyn pouze protočila očima nad daným oslovením a šla ke skříni, jakmile Morgan opustila její pokoj.