(Ne)dokonalý ✔️

32. Vzpomínky na dětství a drsná realita

Celý týden jsem nevylezla z úkrytu. Hledal mě celý palác a jediný, kdo věděl, kde jsem, byl Marcus. Nosil mi sem jídlo, časopisy, knížky a filmy. 

Nehodlám se přece provdat za toho egoistickýho magora. Nebudu jejich loutka! Nikdy!!!

,,Elisabeth Mary Donnovan-Morová! Okamžitě vylez ven! Přijel ti tvůj bratr a švagrová!" ozvalo se od dveří. Rychle jsem vyskočila a vpadla do Andrewova pokoje. Totiž bývalého pokoje. Od té doby, co se vzali, mají pokoj kousek dál. Je to o dost větší pokoj. Se salónkem, velkou koupelnou, obrovskou šatnou a tou největší postelí. Prostě všechno tam bylo obrovské.

Skočila jsem mu do náruče.

,,Stýskalo se mi!"

,,Nám taky," ozval se jemný hlas za mnou. Rychle jsem objala i Meggie.

,,Mluvil jsi s Marcusem?"

,,Jo a vůbec mě to nepřekvapuje."

,,Musíš si dávat pozor!"

,,Neboj, budu... Teď, ale pojďme mluvit o něčem jiném. Musíme ti povědět vše z dovolené!"

...

Byl pátek večer. Všichni se chystali na zítřejší korunovaci a já se procházela po zámku. Zítra už to bude vše v pořádku. Musí být! Andrew bude král a všechno se vyřeší, doufám...

Bloudila jsem hradem a nacházela různá místa. Od malých salónků, kde jsme hrávali schovku po ještě menší komory pro harampádí, kam jsme se schovávali před rodiči. Sedla jsem si do jednoho salónku a jen tak se dívala do tmy. Tady jsem jednou slavila sama své narozeniny.

Před 10 lety

Dnes jsem měla už osmé narozeniny, ale nikdo si na to nevzpomněl. Až na George a Andrewa. Ti mi přáli v dopise. Oba jsou teď u mé druhé babičky na prázdninách. Matka ani otec neotevřeli pusu při obědě a Marcus s Ashley ještě ani neví, že se má někomu přát.

Utekla jsem před nimi sem. Odlehlý salónek v druhém patře. Je to tu malinké, ale útulné.

Už jsem tu celý den a nikdo mě nehledá. Brečela jsem alespoň třikrát, ale pořád nic. Nikdo mě tu nemá rád. Nikdo...

Bylo to těžký. V osmi letech je pro vás pozornost vždy důležitá, ale dnes už jsem se z toho dostala. Naučila jsem se nebrat  názory rodičů za správné a vážit si bratrů. Ovšem tyhle narozeniny nebyly zdaleka nejhorší. Měla jsem stokrát horší narozeniny. A to mé dvanácté. S bratry jsme hráli v hlavním salónku nějakou hru. Ten rok mi dokonce upekli dort, jenže pak do pokoje vtrhl otec a na všechny začal řvát a hlavně na mě.

Křičel, že jsem neschopná děvka, která si nezaslouží pozornost a ještě k tomu mě pak zbil. Byla jsem zvyklá na takový přístup. K nikomu se tak nechoval jen ke mně a občas k Andrewovi. Nesnášel nás nejvíc. Ten rok a další roky nás mlátil dost často, mě více, protože se o Andrewa začala dost zajímat společnost. Ustálo to až potom, co se mu Andrew postavil a přidal se k němu i George.

Musela jsem se smířit s realitou... Otec mě nesnášel. Nesnášel mě tak moc, že by radši uznal za dceru někoho jiného. Nikdy mi neřekl nic hezkého a vrchol všeho byl, že kvůli němu umřel George. Můj bratříček, který se o mě vždy staral a miloval mě.

Znovu jsem se rozbrečela, jako tehdy na narozeniny. Do pokoje se potichu přikradl Andrew.

,,Alex?" zeptal se.

Zakroutila jsem hlavou. Sedl si vedle mě.

,,Připomnělo mi to všechny spackaný narozeniny v mým životě a to jak mě otec nenávidí. Pak jsem si to ještě spojila s Georgem a teď je toho na mě prostě moc. Otec, George a ještě se do toho připlete ten idiot Alex... Proč mě nemůže mít alespoň trochu rád?"

,,Alex?" zeptal se znovu. Ten si to jméno nějak oblíbil.

,,Ne, otec..."

,,Mě taky nemá rád."

,,Ale akceptuje tě. Mě ze všech nenávidí nejvíc. Vždycky byl na mě nejpřísnější, nikdy jsem od něj nedostala dárek k Vánocům, nikdy mě za nic nepochválil a vždycky mě nejvíc z vás bil. Nenáviděl mě a pořád mě nenávidí, ale já nevím proč? Co jsem jako malá udělala tak špatně? Co?"

,,Byla jsi první dívka z rodiny a on si představoval jaká z tebe bude princezna. Ty máš svou hlavu a i když ses ze začátku snažila vyhovovat jejich požadavkům. Nikdy to v tobě nebylo... Otec si navíc myslí, že nejsi jeho."

,,Proč?"

,,Hele u matky nikdy nevíš... Nebudeme si lhát, není nejchytřejší a zároveň je docela mazaná. Navíc se podívej, jak vypadáš, jsi úplně jiná než my. Nikdy tě nic takovýho nenapadlo?"

,,Jo, napadlo" přiznala jsem.

Prostě to budu muset nějak přetrpět... Oba jsme se zvedli a zamířili do našich pokojů. Tichou chodbou zrovna dunělo něčí mumlání a tiché nadávání. Opatrně jsem nahlédla do nejbližšího pokoje s otevřenými okny a spatřila opilého otce. V ruce držel láhev vypitého rumu a něco naštvaně mumlal.

,,Co tu děláš?" promluvil silným hlasem Andrew. Oba jsme vstoupili do pokoje a podezřívavě se na něj dívali.

,,Oslavuji," prohlásil sarkasticky ,,oslavuji to, že se konečně oba chováte jako praví Morové. Konečně jde vidět, že jste z našeho rodu!"

Vstal a podíval se na mě. Trochu jsem se bála, ale nedala jsem to zná. Podívala jsem se na něj pohrdavým pohledem.

,,Od malička si mě jen obtěžovala. Byla jsi troska, nikdo, jen obyčejná tuctová holka. Teď jsi, ale překvapila. Ta tvoje chladnost, odpor a sobeckost. Konečně se chováš jako moje dcera."

To bolelo...

,,Nech ji být. Za nic nemůže!" začal křičet Andrew.

,,Máš pravdu, to ty sis vymyslel svůj dokonalý plán. Ty jsi zradil celou rodinu a zaprodal ses. Jediné co ti chybí je schopnost vlády... Ještě budeš prstíčkem škemrat o mou pomoc."

Zahleděl se mu do očí a otočil se zase na mě. Trochu sebou zavrávoral, byl už dooost opilý.

,,Ty jsi jen bezcenná děvka, která je k ničemu. Pachtuješ se s nepřáteli a nejsi schopná nic udělat. Vážně si myslíš, že nevím o tvé aférce s Maxem? A potom s Alexem? Tváříš se jako, že tě nezajímá nikdo bohatý a přitom ti jde jen o ty nejbohatší. Jsi jen obyčejná zlatokopka. Nikdy tě nikdo nemůže mít rád."

,,Jsi ubožák!" zmohla jsem se na větu, ale měla jsem chuť brečet.

Okamžitě mi vlepil facku a já spadla na zem. Ještě do mě jednou kopnul a já zasténala bolestí.

Andrew ho chytil a odhodil ho ode mě. Spadnul na sedačku a taky zasténal.

Andrew se ke mně sohnul a opatrně mi pomohl vstát.

,,Chci aby jsi v neděli odjel a už se nevrátil... A babičku vem sebou. Matka tu může zůstat."

Andrew a já jsme odešli a otce jsme opilého nechali ležet v prázdném pokoji. Po tvářích mi tekly slzy a cítila jsem se totálně zničená. Měl pravdu, ve všem co řekl...