(Ne)dokonalý ✔️

21. Navždy sbohem

Celý týden probíhal podobně jako ten první den. Tuny a tuny posmrkanných kapesníku. Celý dny jsem nevylezla z postele a z pokoje vůbec. Jedla jsem minimálně a nemluvila jsem s nikým jiným než s Marcusem a Andrewem.

Dnes měl být pohřeb, sice se s ním konečně rozloučím, ale nemůžu podle "pravidel" moc brečet. Stejně budu! Ať si rodiče říkají, co chtějí!

I když otec truchlil, povinnosti ho zaměstnaly na tolik, že na pláč neměl čas. Babička se starala o pohřeb a publicitu, takže na smutek ji taky nezbyl čas. A matka? Ta z těch tří truchlila asi nejvíc, ale na nás, jakožto sourozence, neměla. Něco mi říkalo, že smutek skrývá a brečí po nocích. Nebyla jsem si jistá.

Ashley to nesla taky hodně špatně. Šlo však vidět, že k němu neměla tak silné pouto jako my ostatní.

Já, Andrew a Marcus jsme to nesli ze všech nejhůř. Marcus stejně jako já nevycházel z pokoje. Když vyšel, vypadal jako zombie. Andrew zase řval na jakéhokoliv z rodičů nebo na babičku. Dával jim to za vinu, vlastně na to měl právo. Strašně ho taky štvalo, že to tak neprožívají.

,,Princezno, musíte se začít chystat." oznámila mi Sindy. Nikoho jiného než ji, Hannah a Rogerse jsem si k sobě nepouštěla. Jenom jim jsem věřila.

Kývla jsem a přešla ke skříni. Dlouhé černé šaty mi jen připomínaly smutek a prázdnotu. Já to nezvládnu.

Sindy mi udělala vysoký drdol a na něj připevnila malý závoj přes obličej. I když se snažila zakrýt mé kruhy pod očima a zarudlé oči, nedařilo se jí to.

...

,,Kolik tam bude lidí?" zmohla jsem se na otázku a polykala vzlyky. Andrew stál vedle a držel mě.

,,Hodně... Před palácem je tolik kytek. Všichni ho zbožňovali... Zvládneš to?"

,,Ne."

,,Obřad bude dlouhej. A hostina taky" poznamenal. Vypadal taky děsně. Aspoň všichni uvidí, jak to zvládáme. Spíš tedy nezvládáme. Rodiče měli své kamenné výrazy. Marcus na tom byl stejně jako my a Ashley spíš nevěděla, jestli má povoleno brečet.

Začal "průvod". Celá naše rodina si měla sednout do první řady. Ostatní rodiny a jiní zvání už tam seděli. Procházet uličkou plnou lidí, co si říkají: Chudáčci! Byl tak mladý!, je prostě nezvladatelný.

Sedla jsem si a nehodlala se vůbec otáčet do konec obřadu. Měl být pochován v rodinné hrobce, kam ho měli převést. Tam jsme měli jet po sléze všichni a navždy se s ním rozloučit.

,,Dnes jsme se tu sešli, abychom uctili památku prince George Charlese Donnovan-Mora. Byl to milující syn, úžasný bratr-" dál už jsem nemohla vůbec vnímat. Byl víc než úžasný, byl dokonalý... Celou dobu jsem byla mimo. Vnímala jsem jen to, jak mě oba bratři drží za ruce.

Po dlouhém proslovu kaplana jsem měla přijít na řadu já. Andrew chtěl, abych pronesla proslov. Musela jsem to být já (podle něho).

,,Přiznám se, poslední týden jsem mluvila jen velmi málo...  Asi na mě všichni vidíte, že nejsem v pořádku, tak mě prosím omluvte za krátké přerušování mého proslovu, bude se mi mluvit těžko." Všimla jsem si, že matka a Ashley obě prolomily své kamenné výrazy a brečely, narozdíl od otce a babičky.

,,George byl skvělý člověk... Nejen kvůli jeho štědrosti a velkorysosti, ale kvůli tomu, že byl hodný, laskavý a chápající... Byl to bratr, kterého by si každý přál. I když jsem byla o čtyři roky mladší, nikdy se ke mně nechoval nadřazeně. Nikdy se k nikomu nechoval nadřazeně! George mě prakticky vychovával," Pokusila jsem se o úsměv ,,Učil mě jezdit na kole, na bruslích, hrát basketbal, volleyball, baseball a hlavně mi vždycky naslouchal. Nemůžu, ale mluvit jen o sobě...

Většina lidí si myslí, že vždy myslel jen na trůn. Nikdo ho za to sice  neodsuzoval, ale nebyla to pravda. Zatím nikdo neví, co vše musel obětovat pro tuto zemi. Byla to svoboda, volnost a hlavně láska. George byl natolik zaslíbený své zemi, že se dokázal navždy rozloučit s životní láskou a zasnoubit se s jinou. Málokdo by to dokázal a věřím, že za takovou oběť by ho lidé měli ještě více rádi...

On žil za každého Móriana a byl jedním z nás. Byl stvořen pro to být králem... Umřel a stále v našich srdcích bude žít jako hrdina. Hrdina, který dýchal za každého z nás. Nevíte, jak moc bych si přála," utřela jsem si slzy ,,aby mi ještě jednou řekl: Bets! Věř mi, jednou budeš šťastná. Říkal mi to tolikrát... Ale teď se skutečnost zdá ještě víc vzdálená, než kdy jindy.

Každý kdo ho doopravdy znal ví, že někdo jako on není a nikdy nikdo takový nebude. Byl výjimečný svou povahou, chováním a svou prašťeností. Proboha, nemůžu zapomenout, jak jednou vytáhl kolečkové brusle a rozhodl se uspořádat závody po paláci." Několik lidí se usmálo. ,,Chci jen říct, že mi budeš chybět Georgi. Nám všem... A nikdy na tebe nezapomeneme. Sbohem..."

Odešla jsem. Všichni začali hořečně tleskat a Andrewa to natolik dojalo, že nemohl mluvit.

,,Sbohem Georgi" špitla jsem směrem k rakvi. I když to mělo být rozloučení, věděla jsem, že se přes to nikdy nepřenesu...