(Ne)dokonalý ✔️

30. A žili šťastně až...

Všichni už byli v sále nastoupení. Celý přenos jsme cestou sledovali na malé televizi v autě. Bratr s matkou a babičkou zrovna šli k oltáři. Já i ostatní družičky jsme vystoupily.

Nejdříve šla opět rodina, pak šli sourozenci a poté družičky.

Teď jsem přišla na řadu já. Hlavní družička. Dveře se opět otevřely a já vstoupila do obrovského chrámu. Někde vzadu měl už čekat bratr a ostatní. Odhodlaná nespadnou jsem šla hrdě uličkou. Tolik neznámých tváří. Všimla jsem si, že během obřadu většina naší rodiny má chladný výraz. Já i Andrew jsme se zářivě usmívali. Vsadím se, že i Marcus. Toho jsem prošvihla. Škoda...

Andrew se vážně zářivě usmíval a když jsem ho míjela a stoupla si, na předem určené místo hlavní družičky za nevěstou, na mě mrknul.

Změnila se hudba a všichni povstali. Do sálu vešla ta nejkrásnější nevěsta na světě a také ji hrál na tváři zářivý úsměv. Pomalu v rytmu hudby šla až k nám. Naštěstí nespadla!

Ten starej chlap, co mluvil i na Georgově pohřbu, zase začal svou dlouhou řeč.

,,Teď vás poprosím o vaše sliby, princi Andrew?" předal bratrovi slovo.

,,Když jsem byl malý, smiřoval jsem se s domluveným sňatkem. Nikdy jsem si nemyslel, že bych doopravdy mohl někdy něco k někomu cítit. Nevěřil jsem tomu, že něco takového jako láska existuje," usmál se a Meggie vtrhly slzy do očí ,,než jsem potkal tebe. Bylo to tak rychlé, že tomu ještě teď nevěřím a nedokážu si představit, že k někomu cítím něco jen o trochu podobného. Miluju tě Meggie a nikdy tě milovat nepřestanu..." všichni v místnosti se na ně zářivě usmívali. Většina lidí i plakala.

,,Vévodkyně Margarett?" předal slovo ten chlap Meggie.

,,Jako každá holka jsem hledala dokonalého prince na bílém koni. Pomalu jsem tomu přestávala věřit a pak jsi přišel ty. Sice si nejel na koni a neměl jsi na sobě dokonalé brnění, vlastně si na sobě neměl ani moc slušný oblečení, ale já jsem se do tebe už tehdy zamilovala. Stál jsi tam, usmíval se tím úžasným úsměvem a já jsem nebyla schopna slova. V tom okamžiku jsem našla to, co jsem celý život hledala. Svého prince, svou lásku a hlavně dokonalý protějšek. Miluju tě, nadevše."

,,Andrew Phillipe Donnovan-More, princi Morijský, berete si Margarett Violletu Dernovskou za svou právoplatnou manželku?"

,,Ano."

,,Margarett Violleto Dernovská, vévodkyně z Zerosenu, berete si Andrewa Phillipa Donnovan-Mora za svého právoplatného manžela?"

,,Ano."

Vyměnili si prstýnky a políbili se. Bylo to krásný! Prostě strašně romantický!

...

Všichni začali klepat lžičkami do skleniček. Sakra bude přípitek... Jo, mám ho pronášet já. Andrew nechtěl, aby něco na jeho svatbě pronášel otec, a tak jsem přišla na řadu já.

,,Všechny Vás tu vítám," nasadila jsem široký úsměv a vstala se sklenicí v ruce ,,dnes se nejen oženil můj starší bráška, ale i moje nejlepší přítelkyně. Jejich vztah je velmi vzácný. Nikdy jsem neviděla takovou lásku, kterou mají oni... Je to jako včera, když za mnou Andrew přišel a žádal mě, abych ho seznámila s nějakou kamarádkou. Bylo mu tehdy dvanáct?"

Andrew se nervózně usmál a Meggie ho chytila za ruku.

,,Vždy jsem si myslela, že Andrew skončí sám. Všechny jeho - no klidně tomu můžeme říkat - vztahy skončili fakt divně. Nikdy se nezamiloval ani se mu nikdo nikdy nelíbil. Dokud nepřišla Meggie a neoslnila ho jejím úsměvem... Našli sobě dokonalý protějšek. Každý z nich je chytrý, milý, roztomilý a trochu praštěný... Dnes jsme však tu, abychom oslavili jejich lásku, a proto na Andrewa a Margarett."

Zvedla jsem svou sklenici. Rychlý, stručný, více méně dobrý. Co víc k tomu dodat?!

...

S Meggie jsme už dvě hodiny tančili. Sice to byla všechno dost formální svatba, ale v jedenáct večer všichni důležití hosté a fotografové vypadli a my konečně mohli sundat boty, pustit nahlas muziku a tančit.

,,Už mě bolí nohy" přiznala jsem, když dohrála další písnička. Už tu zůstali jen lidi, stejně staří jako my. Naštěstí...

Začala hrát pomalá písnička. Andrew neváhal ani minutu, chytil svou manželku a už ji nehodlal pustit. Já jsem se vydala pryč, ale něčí ruce mi v tom zabránili.

,,Čau krásko, dlouho jsme se neviděli" pošeptal a začal se mnou tančit.

,,Nazdar Maxi."

,,Chyběla jsi mi. Posledně jsme se nestihli ani rozloučit..." trochu se ke mně naklonil. Rychle jsem od něho odstoupila a šla pryč.

,,Co se děje?" přišel za mnou.

,,To co se stalo posledně byla jen slabá chvilka. Nechtěla jsem tě políbit. V tu chvíli jsem ani nevěděla, co dělám. Aby bylo jasno, už s tebou nechci nic mít." 

Chvíli se na mě jen tak díval a několikrát otevřel pusu a hned ji znovu zavřel.

,,Čau" řekla jsem a odešla od něj.

Jedna věc vyřešená, doufám navždy. I když tohle už jsem si myslela víckrát. Meggie a Andrew pořád tancovali. Vypadali tak... zamilovaně.

Ten výhled mi však zkazil jiný pár. Přesněji mi tím zkazil zbytek večera. Alex a Karen... Tancovali spolu. Karen na něm vysela poblázněným pohledem a vypadala fakt šťastně. Alex tak nevypadal. Byl moc vážný a takový znuděný. Setkali jsme se pohledy. Rychle jsem uhla a šla pryč.

Vyběhla jsem několik pater a octla se na střeše. Potřebovala jsem chvíli pro sebe. Jen chvilku.

Opatrně jsem si stoupla na vrchol střechy a přešla až k okennímu výklenku. Slezla jsem dolů a nohama se opřela o druhý okenní výklenek.

Obloha byla plná hvězd a celou noc osvětloval velký měsíc. Nemohla jsem se ubránit pláči. Všechno to čeho jsem se snažila zbavit vyplavalo znovu na povrch. Alex...

Hodinu jsem tu jen tak ležela a přemýšlela. Bylo mi na nic. Celou dobu od té oslavy jsem se to snažila ignorovat a udusit to v sobě. Snažila jsem se, opravdu... Ale nemůžu být bezcitná a uzavírat se do sebe. Už si nemůžu kolem sebe stavět zeď. 

,,Kde jenom může být?" ozval se Marcus. Asi mě hledal. Otevřely se dveře na střešní terasu. Viděla jsem jen stíny. Nikdo by mě odtamtud neměl vidět. Rychle jsem potlačovala vzlyky od pláče a snažila se nehýbat.

,,Neměli bychom to někomu říct?" další hlas.

Sakra co tu dělá Alex???

,,Komu? Rodiče by ji zdrbali, že se snaží o pozornost a těm dvěma to teď nechci kazit."

,,Co by tu dělala?" zeptal se ho Alex a sednul si na zábradlí.

,,Dost často sem chodila s Georgem, ale nevím kam se tady schovávali. Určitě by s těma šatama nechodila někam po té střeše. Asi tu není."

,,Co se s ní děje?" zeptal se zoufale Alex. Proč sakra už nejdou pryč?!

,,Ty se ptáš?"

Ticho... Jak moc jsem si přála, aby odešli. Tenhle hovor jsem nechtěla slyšet. Nechtěla jsem slyšet jeho hlas ani nic takovýho. Chtěla jsem odsud pryč. Ode všeho.

Možná by stačilo jen udělat krok a navždy tu bolest skončit...