(Ne)dokonalý ✔️

31. Debata za dveřmi

,,Možná by ses měl jít podívat do kuchyně. Dost často se tam schovává. Já se ještě radši tady porozhlédnu," oznámil mu Marcus a já slyšela prasknout dveře.

,,Vylez. Vím, že tam jsi."

Nechtěla jsem s ním teď mluvit. Radši jsem zůstala ležet.

,,Dobře, jak myslíš... Ale nechci aby sis něco udělala. Prosím Elis. Jen si nic neudělej."

Bylo vážně štěstí, že se Marcus bál výšek.

Počkala jsem ještě asi dvacet minut. Jen tak jsem koukala na oblohu.

Hlavou se mi točili myšlenky typu: Proč mě hledal? Je doopravdy něco mezi ním a Karen? V čem je ona lepší než já? Já mám takovej hlad. Chtěla bych se vůbec někdy vdát? Vraždila bych pro čokoládu!!!

Opatrně jsem se dostala zpět na terasu. Nikdo tu už nebyl. Pro dnešek jsem měla dost společnosti a tak jsem šla spát.

,,Elisabeth!" babiččin pronikavý ječivý hlas zněl celou chodbou.

Sakra... Kdybych jen šla o něco dřív, nepotkala bych se s ní!

Otočila jsem se na ni s pohrdavým pohledem a čekala na její přednášku.

,,Kde jsi byla?" své rty zaťala do tenké linky.

,,Projít se" otočila jsem se a otevřela dveře do svého pokoje.

,,Ještě jsem nedomluvila!"

,,Tak co ještě potřebuješ drahá pramáti?"

,,Nedělej si z toho legraci, je to vážná věc! Mluvila jsi dnes s princem Michalem?"

,,Jo"

,,A co jsi mu řekla?"

,,Ahoj a nazdar"

,,Ty jsi s ním nemluvila?!"

,,Mluvila a nevím co ti na tom tak záleží! Nejsem následník trůnu, abych si zajišťovala kontakty a vdát se za něj rozhodně nehodlám!"

,,O tom ty nerozhoduješ!"

,,Naopak, jsem jediná, kdo do toho má co kecat. Omluv mě, ale musím jít spát. Zítra jdu totiž na otvírání dětského domova. To je podle mě důležitější než debata o tom nafoukaným kreténovi! Dobrou."

Zabouchla jsem dveře dřív než stačila cokoliv říct. Prej: Ty o tom nerozjoduješ! Tohle fakt zase jednou přehnala.

...

Na tváři mi dolehly první sluneční paprsky. Sakra. Dneska odjíždí Andrew a Meggie pryč. Budou pryč až do pátku.

Podívala jsem se na hodiny. Bylo půl desáté. Za půl hodiny jedou. Obléka jsem si jeany a nějaký tričko a rychle seběhla dolů. Už tam čekali.

,,Už jsme mysleli, že nepřijdeš!" Andrew nasadil autoritativní pohled.

Jen jsem mávla rukou a objala Meggie.

,,Co si tu bez vás počnu?"

,,V pátek jsme zpátky, neboj... Zvládneš to!" povzbudila mě.

,,Buď na ni hodnej a ne abys ji nějak odradil. Babička by nepřežila rozvod!"

,,Moc vtipný Elisabeth!"

Taky mě objal.

,,Přežiješ to tu s babičkou a s otcem?"

,,Ne, ale zkusím to."

,,Zavoláme!" usmál se a oba se otočili k východu.

Nechoďte, prosím...

Zavřeli se dveře a já zůstala sama. Neváhala jsem ani minutu a vyběhla se převléknout na to otevření dětského domova.

Už v kalhotech a košili jsem stala ve vestibulu a čekala na můj doprovod. Bratr mi zajistil nějaký vojáky a Luisa půjde se mnou. Chtěla jsem jít sama, ale on namítal, že musím jít s dozorem. Sice demonstrace ustály, ale pořád je napjatá situace. Hrozí válka...

S nástupem Andrewa na trůn by se to mělo změnit a všechno vyřešit. Pořád ale na trůnu není...

Luisa vešla dovnitř a chystala se mluvit. Něco za mnou ji vyděsilo. Uklonil se. Ne, ne, ne, ne.

,,Jdu s tebou. S ní tu nezůstanou ani pět minut," zazubil se Marcus. Spadl mi kámen ze srdce, když se tam objevil on.

,,Dobře, venku čeká auto."

Luisa otevřela dveře a já s Marcusem jsme se vydali za ní.

,,STÁT!" ozval se vysoký uječený hlas.

Oba jsme se otočili a spatřili babičku s matkou. Babička vypadala nasraně a matka jakoby měla absťák. Asi zase přestala kouřit...

,,Kam si myslíte, že jdete?" vyštěkla. Matka sebou při tom škubla.

,,Jdeme na otevření dětského domova, do kterého bratr vložil spoustu peněz."

Opět jsem se otočila.

,,Elisabeth!" znovu ten pisklavý tón.

,,Jestli mě budeš pořád zdržovat přijdeme pozdě! A podle tebe nemám nikdy chodit pozdě!" štěkla jsem na ni vyčítavým tónem.

,,Ještě pořád tu máme hosty a ty nemůžeš z domu odejít dřív než hosté!"

,,Andrew a Meggie jsou už taky pryč!"

,,Ale oni jsou výjimka," upřesnila matka.

,,To je mi jedno, nejsou to mojí hosté a popravdě mi připadájí důležitější děti než nějací nafoukaní..." nenapadlo mě správné spojení. Radši jsem se otočila a šla rovnou do auta. Marcus ještě pronesl něco k matce a šel za mnou. Nemohl si dovolovat tolik co já. Byl pořád ještě nezletilý, ale poslední dobou dospěl dostatečně a raději vždy stál při mně, než aby se choval tak, jak chtěli rodiče.

...

,,Ten název byl skvělen nápad!"

,,Taky byl můj," zrovna jsme odjížděli od nového dětského domova. Nechali jsme ho pojmenovat po Georgovi.

Bylo to strašně dojemné a kouzelné. Tolik malých dětí s tak hrozný osudem. Kéž bych jim mohla dát všechny svoje peníze.

Přijeli jsme do zámku. Nikde nikdo. Vlastně to bylo dobře. Dneska se mi nechtělo chovat slušně ani zdvořile.

,,Je to katastrofa!" uslyšela jsem otcův hlas ze salónku. Byli přivřené dveře.

,,Už za týden, všechno se tím pokazí!" babička...

,,Nemůžeme je jen tak nechat převzít vládu!"

,,Na to už je teď trochu pozdě... Převezmou vládu a my půjdeme do kytek! Jak tomu chceš zabránit potom, co jsi podepsal?! Vyhodí nás na ulici!"

,,Ty k tomu nemáš co říct, Penelope?"

,,Ne" prohlásila matka tiše. Já a Marcus jsme jen tak stáli na chodbě a nebyli jsme schopni pohybu.

,,Co kdybychom se ho zbavili?" navrhla babička. Mně se zatajil dech a Marcus zaťal pěsti.

,,Potom bychom neměli dědice!"

,,Kdybychom provdali Elisabeth za nějakého prince. Spojili bychom země a oni by nás mohli ochránit."

,,S kým bys ji chtěla provdat?"

,,Princ Michael" řekla velkolepě babička.

,,Počkat!" vyštěkla matka ,,Jak se chcete zbavit Andrewa?"

Nic, nikdo nic neřekl.

Matka vyběhla ze dveří rovnou do vestibulu. Zastavila se a dívala se na nás dva. Obě jsme si vyměnily několik pohledů. Byla to asi vteřina, ale dokázala jsem z jejích očích vyčíst zlost, vztek, zoufalství, smutek a částečnou radost. Nevěděla jsem, co to všechno znamená. Rychle jsem se sebrala a utekla do pokoje. 

To nemyslí vážně! Zbavit se Andrewa?!