(Ne)dokonalý ✔️

35. Naposledy

Ano, zase to tu bylo. Na takových akcích jsem byla stokrát! To sice možná ne, ale připadalo mi to jako po sté. Už jsme byli všichni v jejich zámku. Bylo to tu tak třikrát větší než u nás a to mě trochu děsilo. Král s královnou nás uvítali a služebné nás zavedly do našich pokojů. Kupodivu byly vedle našich milých rodičů.

Otec, který zrovna vycházel na chodbu, se zastavil a vrátil se zpět do pokoje. Bez pozdravu. Tohle se mi teď doopravdy nechtělo řešit. On se mi nechtěl řešit. 

Lehla jsem si na postel a jen tak zírala do stropu.

Znovu se mi vrátily všechny pocity a to nekonečné: Proč? Proč to sakra udělal? Proč si vybral ji?

Minuty plynuly až se proměnily v hodiny. Slavnost měla začít už za 30 minut a já jsem ještě nebyla nachystaná. Mohla bych se vymluvit na bolest hlavy?

Vstala jsem a přešla ke skříni. Vytáhla jsem tmavě šedé šaty a oblékla se. Vlasy jsem si nechala volně spuštěné podél obličeje a vyšla ven na chodbu. Naneštěstí jsem potkala babičku.

,,Elisabeth, dnes od tebe očekávám naprosto vkusné chování," prohlásila.

,,Vážně je tohle tvoje první věta k vnučce, kterou jsi neviděla měsíc?" pronesla jsem stejně chladným tónem a odešla.

...

Andrew a Meggie už stáli na místech. Každou chvílí to mělo začít. 

Neposlouchala jsem ani jsem se tam nemohla dívat. Sklopila jsem zrak a čekala na to až budu moct odejít. Snažila jsem svou mysl zaměstnat něčím jiným. Hmm, velice hezká podlaha.

Marcus mě chytil za ruku a táhl pryč.

,,Co? Co se děje?"

,,Máme si jít sednout... Jsi v pohodě?" zeptal se Marcus a sedl si vedle matky.

,,Jasně, proč ne?" trochu jsem se usmála a taky se posadila. Babička na mě vrhla naštvaný pohled.

Marcus se na mě překvapeně podíval a potom se začal rozhlížet okolo. Asi někoho hledal.

Začalo se podávat jídlo. Nemohla jsem jíst. Bylo mi špatně a motala se mi hlava. Na všechny chody jsem se jen dívala a nedala si do pusy ani jediné sousto.

Andrew působil nervózně, ale Meggie ho dostatečně uklidňovala. Marcus si zase dělal starosti o mě. Otec na nás celý den nepromluvil a stejně tak zbytek večera babička.

Když konečně skončila večeře, začalo se tančit. Ani na to jsem dnes neměla náladu. Bylo teplo... Mohla bych se jít projít...

...

Měsíc ozařoval krásnou zahradu a já seděla u sebe v pokoji na parapetu. Mohla jsem jít ven, ale zrovna teď se tam vyskytoval to až příliš mnoho lidí. Všude bylo moc lidí. Stejně bych měla jít zpátky. Musím. Povinnost je povinnost.

Meggie s Andrewem se výborně bavili a Marcus dokonce taky. Neměla jsem tu nikoho, s kým bych se mohla bavit. Vlastně je to docela štěstí. Teď momentálně bych někoho akorát tak seřvala nebo urazila.

Rozhlížela jsem se po sále a zastavila svůj pohled až na dalších dvou očích, které se na mě upřeně dívaly. Oříškově hnědé oči. Rychle jsem cukla hlavou a odešla kousek vedle.

Netrvalo to ani moc dlouho a někdo mi poklepal na rameno.

Neotáčela jsem se, nehlesla ani slova a raději odešla rychle pryč. Teď by mě kdokoliv v tomto sálu jedině naštval a bála jsem se toho, kdo tam doopravdy stál.

Jediné východisko útěku byly první dveře, na které jsem na chodbě narazila. Byl to vstupní salónek, který byl zavřený z provozních důvodů.

Sedla jsem si na stůl a jen tak se dívala před sebe.

Nechci, aby sem přišel. Nechci tu být. Nechci s ním mluvit. Už nikdy.

I přes mé přání do dveří za chvíli vtrhl Alex. Rychle za sebou zavřel a světla nechal zhasnuté.

Zvedla jsem se a chtěla beze slova odejít, ale jeho postava mě zastavila.

,,Můžu s tebou mluvit?" zašeptal a snažil se navázat oční kontakt.

,,Když ti řeknu ne, nebudeš?"

,,Musíme si doopravdy vážně promluvit!"

,,O čem? O tom, že se budeš v listopadu ženit? Nebo že dneska máš zásnubní hostinu?"

,,Chodíš s Maxem?" vyjel najednou na mě, jeho oči byly nečitelné. Působilo to zvláštně a od něj trochu tajemně, ale nenechala jsem se vyvést z míry.

,,Ne" prohlásila jsem v klidu ,,a vůbec ti do toho nic není."

,,Ale je! Tu noc-"

,,Tu noc jsem tě a tvou milovanou Karen slyšela, jak si vyznáváte lásku a trochu jsem to neunesla. Ze zoufalství jsem políbila Maxe a upozorňuji tě, že jsem s ním už po tomhle nic neměla a nikdy mít nebudu. Jestli teď dovolíš půjdu si lehnout."

Odstrčila jsem ho ode dveří a prošla jimi.

Nechápu, jak jsem se kvůli němu mohla trápit! Je to idiot. 

Pořád to ale bolí a zdá se mi jakoby ta bolest neměla nikdy přestat. Po zaklapnutí dveří jsem na ně chvíli jen tak zírala. Možná je to teď bylo naposledy, co jsem s ním mluvila o samotě. Možná je to naposledy, co jsem s ním mluvila...

...

,,Otče!" zaslechla jsem křik. Bylo brzy ráno. Slunce už svítilo do pokoje, ale nebylo tak jasné a jeho paprsky nehřály. Oči jsem měla trochu opuchlé, protože jsem si v noci naposledy dovolila brečet kvůli zlomenému srdci a kručelo mi v břiše.

,,Andrew, nedělej tady scény!"

,,Jak jsi to mohl podepsat?! Zničí ji to! Záleželo ti na ní někdy?!"

,,Už to nemůžu vrátit zpět. Prostě si ho vezme a hotovo! A nemysli si, že bych to vrátil zpět, kdybych mohl..."

,,Co to sakra...?" rychle jsem vstala a šla na chodbu. Andrew tam stál a jen tak se díval do země. Asi o něčem přemýšlel.

,,Co se děje?" zeptala jsem se bratra.

,,Řeknu ti to doma. Teď na to není vhodná doba," usmál se zoufalým úsměvem a zašel do svého pokoje.

Znovu jsem zde stála osamocená. Úplně sama. 

Komu bych mohla chybět, když jsem pořád sama? Sama...