Ani spolu ani bez sebe

1. Příliš mnoho upřímnosti

Stála v rohu místnosti a naštvaně se rozhlížela kolem. Na světě neexistovalo téměř nic, co by nenáviděla více než ministerské plesy. Říkala Harrymu, že sem nechce chodit, ale on ji stejně přemluvil. Jasně že se na něj měla vykašlat, ale její přespříliš soucitná povaha ho nedokázala nechat na jarním ministerském plese samotného. Měla ho až moc ráda na to, aby nutila jít mezi ty pitomce samotného. Ovšem teď si za to chtěla pořádně nafackovat.

Vážně se dost nudila. Nebyl tu nikdo z jejích přátel. Ginny zůstala doma, protože několik desítek minut před odchodem se její žaludek vzbouřil a ona teď objímala záchodovou mísu, Ron byl někde jen Merlin ví kde, Lenka a Neville pátrali po nějakém ohroženém druhu rostliny a Harry, který tu jako jediný byl, se vybavoval s lidmi, které Hermiona pomalu nestrpěla ani v jedné místnosti. Vypadalo to na parádní večer. Zvažovala, že se opije, ale vzápětí to zavrhla. I když už si dvakrát od procházejících číšníků vzala sklenici šampaňského, vzápětí ji zase jinému vrátila.

Otráveně se zadívala na parket. Zrovna se tančilo na ploužák a přímo naproti ní se do pomalé hudby pohyboval jakýsi zamilovaný pár. Vzájemná láska z nich přímo čišela. Otrávený výraz se změnil v grimasu čiré bolesti.

Což o to zamilované páry byly krásné, ovšem ne pro ni, která na svého prince na bílém koni rozhodně štěstí neměla. Představy jejího sedmnáctiletého já o jejím současném životě se od reality značně lišily. Například teď už měla být ve šťastném manželství s Ronem, mít skvělou práci, která ji bude bavit a očekávat narození miminka. Realita byla taková, že nebyla v manželství s Ronem ani žádném jiném a práce ji nebavila. A to maličké? No to je zase jiná kapitola.

Vlastně, když nad tím tak zauvažovala, dost možná že za její současnou prachbídnou situací stála dávno ztracená chuť do života. Když jí bylo sedmnáct, chtěla něco dokázat, něco na tomto světě zanechat, odkaz, který si budou všichni pamatovat. Co na tom, že značně dopomohla k vítězství v druhé kouzelnické válce? Chtěla dokázat něco jiného. Něco víc. Něco co bude vycházet z ní. Tak jako SPOŽÚS byl projektem do kterého se celým svým bytím ponořila, chtěla i teď najít něco tak pohlcujícího. Problém byl, že nevěděla co. Zoufale potřebovala někoho o koho by se mohla opřít, kdo by ji podpořil. Muže, který by jí pomohl, který by ji vytáhl z toho přežívání. Jenže nikdo takový nebyl.

Zhluboka si povzdechla a mrkáním zahnala slzy. Touhle k ní nesedělo, pesimisticky hodnotit svůj život. Od procházejícího číšníka si nezodpovědně vzala šampaňské a pořádně se napila. Alkohol je nejlepší přítel. Škoda, že se nemohla opít. Všechno by pak bylo jednodušší. Problémy by zmizely jako mávnutím hůlkou.

*** *** ***

„Taky mi lezou na nervy," prohodil kdosi vedle ní ledabyle o několik málo minut později.

Zorničky se jí rozšířily překvapením. „Oh, Malfoyi?" vyjekla.

„Přeju hezkej večer, Grangerová", kývl aniž by se na ni byť jen koutkem oka podíval. V šoku na něj zírala. Byl vyšší než když se viděli naposledy a vypadal více jako muž než chlapec, kterého si pamatovala ze školních let.

„Ehm, promiň, kdo ti leze na nervy?" vyžbleptla nakonec a sama nemohla uvěřit, že se jemu, Dracu Malfoyovi, omlouvá. Vždyť zas tolik nepila!

Tiše se zasmál, spíš pobaveně než zle, jak tomu bývalo. „Ti lidé, co se mají tak rádi až je to nechutné."

„Není to nechutné, je to velmi krásné!" oponovala mu Hermiona zuřivě, zapomínajíc, že hovoří se školním rivalem.