Ani spolu ani bez sebe

25. Ne všechno je černobílé

Vysoká, černovlasá žena se blížila k malému řadovému domku, který stál na samém okraji čtvrti. Byl doslova odříznutý od zbytku domů vysokým živým plotem. Působil, jako by byl přidělán násilím k celé čtvrti, když už ostatní domy dávno stály. Nepatřil sem. Přesto ze všech domů vzbuzoval nejvíce dojem skutečného domova. Vysoký živý plot, pečlivě udržovaný, zahrada plná květin nejrůznějších druhů, pastelové, veselé barvy omítky, velká okna otevřená dokořán. Byl to domov.

Žena otevřela branku, na které se skvěla umělecká deska s popisným číslem, přecupitala po udržované cestičce obklopené záhony květin a s tichým cvaknutím odemkla dveře domu. Vešla do prostorné haly a se zřejmým záměrným a přehnaně hlasitým třísknutím za sebou dveře zabouchla. Ještě si ani nezula střevíce a on už u ní stál.

„Tak?" nadzvedl tázavě obočí a něžně ji políbil na uvítanou.

Ledabyle pokrčila rameny a jen vlažně mu polibek oplatila. „Šance jsou malé," zamumlala zkroušeně a nechala si pomoct ze svetříku. Kabelku nedbale pohodila na lavici a odebrala se do obýváku.

Zmateně se za ní zamračil. „Takže nejsi spokojená? Myslel jsem..."

Unaveně si povzdechla a s frustrovaným výrazem se k němu otočila. „Jak bych asi tak mohla být spokojená?" příliš teatrálně rozhodila rukama a vydala se k rozložitému gauči. Beze slova ji následoval. Znal ji už dost dobře na to, aby věděl, že teď se vyplatí mlčet a naslouchat. Je to bezpečnější. Pro ně oba. Prostor pro případné dotazy bude později, teď má pouze roli tichého posluchače.

„Já vážně myslela, že se nějak domluvíme," pokračovala stejně teatrálním hlasem a zhroutila se na gauč. „Můj právník to taky považoval za nejlepší řešení. Pro všechny. Říkal, že přistoupit k soudnímu vymáhání je nejzazší možnost. Že se mám  co to jde snažit o dohodu."

„Pochopitelně," přisvědčil zúčastněně. Vrhla po něm vražedný pohled, kterým dala jasně najevo, že jeho názor není ani trochu vítaný. 

„Jak říkám, pořád jsem věřila, že se nějak dohodneme. Není přece hloupý, musí taky vědět, že je to nejlepší cesta. Pro nás oba. Ale dnes mi právník řekl, že už bych to neměla zdržovat a začít konat, že to trvá moc dlouho."

„Proč bys to neměla zdržovat? Hraje se snad o čas?"

„Protože on se oženil!" vřískla hystericky, ani jeho otázku pořádně neposlouchala.

„Já vím," reagoval tiše ve snaze být jí oporou. Neúspěšně.

Vrhla po něm děsivě smrtící pohled, který by nejednoho muže donutil hodit zpátečku. „Samozřejmě, že víš, jsou toho plné noviny přece. Té jejich romantické svatební cesty!" prskala jedovatě s neuvěřitelnou záští prostupující její hlas. „Divila bych se, kdyby existoval jediný kouzelník, co o jejich manželství neví," zašeptala zhnuseně. Odpor a nenávist přímo odkapávali z tónu jejího hlasu.

Muž naproti ní si zhluboka povzdechl, protřel si unaveně obličej a elegantně si k ní přisedl. Tohle řešili už tolikrát. A pořád asi ne dost. Chytil ji povzbudivě za ruku a konejšivým hlasem konečně promluvil. „Astorie, co tě skutečně trápí? To, že se tvůj exmanžel oženil, nebo to, že s Hermionou vychovává tvou dceru?" Druhou ruku jí jemně položil na záda a v uklidňujícím gestu ji po nich začal něžně hladit.

Odevzdaně zakroutila hlavou. „Je mi jedno s kým se oženil, ať si žije jak chce. Pro mě za mě, ať se ožení třeba s motákem. Ani mi nevadí, že se o mou holčičku stará ta spasitelka světa, dokážu se s tím smířit. Ale prostě chci mít Laylu u sebe," popotáhla. "Chci jí to vynahradit. Ty roky, kdy jsem u ní nebyla. Byla jsem blbka, když jsem se vzdala vlastní dcery, já to vím," rukávem košile si otřela uslzený obličej. „Ale teď za ní chci bojovat, být s ní jako máma."