Ani spolu ani bez sebe

17. Zlost, hněv a výčitky

Dvě hodiny od momentu, co ji seřvala zmijozelská královna, aby jí vzápětí dala němý souhlas k odchodu. Dvě hodiny od momentu, kdy byt opustili všichni Dracovi přátelé.

Dvě hodiny od momentu, kdy zahlédla svého stále ještě manžela. Viděla ho sotva pár vteřin, když od ní Pansy odcházela. Pak se dveře zavřely a ona neměla potřebu snažit se s ním promluvit.

Byl konec. Věděl to on. Věděla to ona. A věděli to i jeho přátelé.

Chtěla cítit úlevu. Opravdu moc si to přála. Ale jediné, co v sobě měla, byly výčitky. Že odchází. Že se vzdala. Že Layle zpečetila osud. Výčitky se na ni hrnuly pod tlakem. Ač se od Dracových přátel dočkala jakéhosi pochopení a dejme tomu že i svolení, cítila se provinile. Pansy jí pronikla do hlavy a všechno to viděla. Měla by si být tedy více než jistá, že dělá správný krok, když potom, co to zmijozelka viděla, nic proti jejímu odchodu nenamítala. Přesto tu byly ty děsné výčitky. A hlavně pochyby. Samozřejmě, že v ní stále byly. Vždycky tu bylo ale, které jí řeklo, že by to přece mohlo jít. Možná by to mohli překonat. Ale pak se vynořila racionální Hermiona, která věděla, že jsou to jen naivní myšlenky. Realita byla taková, že geniální plán se nezdařil a oni se s tím navzdory všemu musí smířit. Pořád bolelo si to přiznat, ale věděla, že dělá správnou věc. Nebo v to spíše doufala.

S touhle poslední myšlenkou si dodala odvahy a nenápadně se vyplížila z ložnice. Nevěděla, kde teď Draco je. A upřímně ani to netoužila vědět. Jejím cílem bylo připravit si něco málo k jídlu, než se vrátí k dobalení svého majetku. Až teprve tehdy, až bude kompletně sbalená a připravená odejít, vyhledá svého muže, aby mohli oficiálně rozvázat jejich svazek. Do té doby se bude ze všech sil snažit mu vyhnout.

Kuchyň byla prázdná a když nakoukla do obýváku, zjistila, že ani tam není živá duše. Draco se pravděpodobně zahrabal ve své pracovně. Tím lépe pro ni.

Velice opatrně si vytáhla suroviny, se stejnou dávkou obezřetnosti je vyskládala na linku a téměř neslyšně začala s jejich přípravou. Nikdy by si nemyslela, jak uklidňující bude krájení zeleniny. Ale faktem bylo, že to bylo přímo terapeutické. Opakující se pohyby. Tichý zvuk, když se nůž zarazí o prkénko. Bylo to nesmírně uklidňující. Tak moc, že si na moment dovolila nechat svým myšlenkám volný průběh. Nechat se unést proudem svých úvah a pocitů, které se neuspořádaně mísili. Neměli žádnou strukturu. Byl to jeden velký chaos.

A pak ji najednou udeřila vzpomínka. Na ten den, co tu s ní Layla vařila, vesele na ni pokřikovala maminko a ve dveřích nervózně postával Draco. Tehdy to bylo v pohodě. Tehdy to bylo nadějné. Co se sakra změnilo? Proč se začali hádat? Kde nastala ta chyba?

Vždyť v těch prvních dnech se oba tak moc snažili. Proč přestali?

Polkla slzy. Na tom už nesejde. Je prostě konec. Snažili se a selhali. I pády k životu patří, to už přece věděla dávno. Jen škoda že tenhle pád odnese malá nevinná holčička. Ale moc dobře věděla, že není jiné cesty. Bohužel.

*** *** ***

Nikdy nebyl vděčnější za to, že obrovský balkón u jeho bytu se táhne kolem obýváku, kuchyně i pracovny. Nemusel opouštět bezpečí místnosti a riskovat setkání se svou manželkou, když se potřeboval nadýchat čerstvého vzduchu. Úlevně se opřel o zábradlí a zhluboka se nadechl. Měl pocit, že se dusí. Bylo toho během posledních hodin příliš moc. A nebo toho bylo příliš moc poslední dva týdny. Kdo ví.

Trhl sebou, když zaslechl ránu, jakoby něco spadlo. Přes rameno pohlédl dveřmi do kuchyně. Byl ve špatném úhlu, takže toho příliš neviděl, ale Grangerovou zaznamenal téměř okamžitě. Akorát se komicky pomalými pohyby natahovala po spadlém příboru a s lehce paranoidním výrazem se rozhlížela kolem sebe. Musel se pro sebe chtě nechtě ušklíbnout. Byl si prakticky jistý, že se bojí, aby ho tím náhlým zvukem nedonutila opustit pokoj. Přišlo mu to úsměvné.