Ani spolu ani bez sebe

10. Než se vezmeme

Hermiona stála v převlékací kabince obklopena nespočtem šatů a zamyšleně sledovala svůj odraz v zrcadle. Ač jí mnozí nazývali nejchytřejší čarodějkou svého věku, právě teď se tak vůbec necítila. Rozum jí nebral, co tu dělá. Jestli bylo něco, na co se v manželství s Dracem Malfoyem těšila, byla to vidina snadné koupě svatebních šatů. Bohužel to by nesměla mít za nejlepší přítelkyni Ginny Potterovou a svatbu by jí nesměla organizovat Pansy Nottová. Ty dvě se nějakým zázrakem dohodly, Hermiona stále nechápala jak, a zburcovaly ostatní Hermioniny kamarádky, aby ji následně společně násilím dotáhly do kouzelnického obchodu se svatebními šaty. A tak tu teď stála, kolem sebe měla nejméně deset různých šatů a za závěsem bylo šest natěšených žen a jedna malá holčička, která si tuto akci náramně užívala.

Holčička, která byla neměnnou konstantou jejího proměnlivého vztahu s Dracem Malfoyem. Laylina energičnost, živost a až nepochopitelné nadšení z blížící se svatby nepolevovalo. Stala se klíčem k udržení jakés takés rodinné pohody. Díky ní se s Dracem ještě navzájem nepozabíjeli. To ona držela jejich vznikající rodinu pohromadě. Zcela nepřekvapivě, když to byla ona kvůli komu se dali dohromady. Ona byla důvodem, proč se každý den usilovně snažili vytvořit fungující rodinu. Bez hádek. Bez nenávisti. Bez zášti. Normální rodinku.

"Co ti tak dlouho trvá, Hermiono?" houkla přes závěs Ginny.

Hermiona odtrhla pohled od zrcadla. "Vydrž chvilku!" odpověděla. Avšak nevzala do rukou jedny z mnoha šatů, naopak se znovu vrátila k pozorování svého odrazu. Na první pohled byly patrné změny oproti Hermioně před dvěma týdny. Nyní vypadala unavenější, než dřív. Z očí čišelo vyčerpání, pod nimi byl náznak tmavých kruhů a pleť měla nezdravě světlou. Usilovné snažení o přátelský vztah se zmijozelským princem si na ní vybíralo svou daň. V mnoha věcech už pokročili, ale stále bylo dost těch, kde se to nedařilo. O mnoha se stále hádali, ale také tu byli ty věci, o kterých vůbec nemluvili. Vlastně bylo takových věcí víc. Podstatně víc než těch, o kterých mluvili. Třeba absolutní tabu u nich teď bylo to, jak se k sobě navzájem chovali při návštěvě Manoru a Doupěte. Potom, co se ten den vrátili domů, tiše to přešli a v následujících dnech se tomu důsledně vyhýbali. Zdatně vytvářeli iluzi, že se to nestalo. Že k sobě tak milí nikdy nebyli. Hermiona to považovala za dobrou věc. Sama nedokázala vysvětlit, co ji vedlo k tomu, že při Dracovi tak neochvějně stála, když vzdoroval svým rodičům, ani to, proč ji nezvykle uklidňovalo, když on stál při ní v Doupěti. Mlčet byla ideální volba. To jim šlo více než dobře.

Ale přestože tu byly desítky věcí, o kterých spolu stále nemluvili, komunikace jim šla čím dál tím lépe. Fáze ohromně trapného ticha pominula a ač spolu stále mluvili s jistou opatrností a jen když to bylo skutečně třeba, světelnou rychlostí se zlepšovali. A když už nastalo ticho, pomalu ale jistě přestávalo být tak děsivě divné. Minimálně nebylo tak moc divné jako v prvních dnech, kdy se k Dracovi Hermiona nastěhovala. Ve skutečnosti to bylo i docela příjemné. Uměli společně mlčet. Hermiona si už navykla večer, poté co uložili Laylu, ležet v obýváku s knihou a dělat tak společnost Dracovi, který v křesle povětšinou dlouho do noci probíral lejstra do práce.

"Při Merlinových fuseklích, Hermiono skoro Malfoyová, ještě chvilku a jdu si pro tebe!" vyjekla Ginny.

Hermiona se krátce zasmála. "Už to bude, Ginn."

Naposledy zoufale pohlédla na to nezměrné množství bílé látky a namátkou po jedněch šatech sáhla. S pomalu se zvětšujícím bříškem se do nich nemotorně oblékla. Když se pak na sebe zadívala do zrcadla, málem se rozplakala. Rozhodně vypadala hrozně. Šaty jí byly těsné, akorát zdůrazňovaly zvětšující se břicho. Ale takovým způsobem, že si Hermiona připadala jako buřt. Evidentně je vybírala Ginny, která o jejím těhotenství neměla ani tucha. Hermiona je ze sebe naštvaně strhla a přehodila přes dveře kabinky.