Ani spolu ani bez sebe

3. Občas přijdou překážky...

Dveře kanceláře Theodora Notta se otevřely takovou rychlostí, že narazily do stěny a slouply z ní kus omítky.

"Zdravím Draco," promluvil Theodor, aniž by vzhlédl od dokumentů na stole.

"Jsem v háji!" informoval svého přítele Draco bez slůvka pozdravu.

"To mi došlo," ušklíbl se Theodor a konečně se přestal věnovat dokumentům.

"Jasně, že došlo! To ty jsi z nás dvou ten perfektní, který nikdy neudělal žádné chybné rozhodnutí a jednal vždy a jen správně," odsekl mu Draco rozlíceně a zuřivě přecházel před jeho stolem.

"Ach tak." Theova tvář se rozjasnila náhlým pochopením. "Jaké z tvých chybných rozhodnutí tě dohnalo tentokrát?"

"Astorie," vydechl frustrovaně Draco.

"Astorie?" pozvedl obočí Theo.

"Ano. Naše bývalá spolužačka, moje druhá žena, a hlavně matka mé dcery."

"Draco já vím, kdo je Astorie," upozornil jej Theodor. Povzdechl si a rozdělanou práci raději uložil do šuplíku. Tohle totiž vypadalo na dlouho. "Takže?" otázal se, když jeho společník příliš dlouho mlčel.

"Kontaktovala mě. Chtěla se sejít, tak jsem já vůl souhlasil," zamumlal zoufale Draco. Přestal pochodovat před stolem a bez vyzvání se posadil do křesla před ním.

"A? Pointa?" zeptal se nechápavě Theo bez špetky taktu vůči evidentně zlomenému kamarádovi.

"Chce zpátky svou dceru. A řekla, že jestli se nedomluvíme po dobrém, tak to potáhne k soudu."

"Tak to jsi v prdeli," zkonstatoval bez zaváhání Theodor. Zcela ignoroval fakt, že se mu jeho nezlomný přítel hroutí před očima.

"Sakra, proč myslíš, že jsem ti to přišel říct? Abys mě utvrdil v tom, co už stejně vím?"

rozčileně vykřikl a zvedl se z křesla, na kterém doposud seděl.

"Draco, z tohohle tě nevysekám."

"A to jako proč? Jsi do prdele právník, tak něco vymysli!" křikl a začal znovu neklidně přecházet po místnosti.

"Astorie je matka Layly, má peníze, vliv a to největší právo na svou dceru. S tím já opravdu nic neudělám," vysvětlil Theo trpělivě. Sledoval, jak se tvář jeho přítele zkroutila neuvěřitelnou zlostí.

"Jenže ona na ni právě žádné právo nemá!" vykřikl Draco zuřivě. "Opustila ji tři dny po narození. Nechala ji napospas mně, člověku, který neměl tušení, co s dítětem dělat!" Během svého proslovu rozzuřeně mával rukama a z očí mu sršely blesky. Čirá nenávist byla doslova hmatatelná. "Ona je ten poslední člověk, co si ji zaslouží."

"Myslel jsem podle zákona," povzdechl si unaveně Theo. Na tohle byl už moc starej, řešit Dracovy problémy a vysekávat ho z nich. Vážně už nebyli děti a on měl svůj vlastní život. Neměl kapacitu na to dávat mu do pořádku jeho život. To šlo, když studovali a kolem nich zuřila válka. Tehdy se navzájem drželi nad vodou.

"Ať se jde zákon bodnout!" štěkl vztekle Draco. "Ale ne ty. Tebe potřebuju!" dodal vzápětí.

"Draco, uklidni se," poručil Theodor aniž by věnoval větší pozornost jeho posledním urážlivým slovům.

"A jak se asi můžu -"

"Sedni si a drž hubu. Snažim se myslet!" štěkl Theo a chytil se za spánky. Není jen starej, už je na tyhle problémy přestárlej.