Ani spolu ani bez sebe

13. První dva týdny našeho manželství

Hermiona seděla na balkóně jejich luxusního bytu a nastavovala tvář prvním ranním paprskům slunce. V ruce držela šálek čaje, pomalu upíjela a užívala si tu chvíli neuvěřitelného klidu, která jí byla dopřána.

Klid. To bylo přesně to, čeho se jí v manželství s Dracem Malfoyem nedostávalo. Už dva týdny byli manželi. A byly to dva úděsné týdny plné hádek, křiku a zoufalé snahy vypadat zamilovaně navzdory tomu, jak moc to mezi nimi zcela očividně nefungovalo. Bylo to hotové peklo. Hádali se. Pořád. Občas kvůli vážným věcem, ale povětšinou kvůli pitomostem. Doslova hovadinám, které nestáli za ten čas a energii, které jim věnovali. Ale přesto jim je věnovali.

Vlastně to začalo hned po svatbě. Ten večer, co se unavení vrátili do bytu, štěkli se poprvé. Hermiona si po dvou týdnech hádek sotva vybavila, o čem byla tahle konkrétní. Ani proč vznikla. Možná byli oba přetažení, vysílení z mnohahodnivého předstírání nehynoucí lásky. Možná na ně dolehl fakt, že jsou manželé. Nebo jim prostě došlo, co je dalších několik měsíců čeká. Ať to bylo cokoliv, tehdy na sebe křičeli vůbec prvně. Nemělo to smysl, jen těžko by člověk hledal podstatu oné hádky. Ale křičeli. Hodně.

A od toho dne se to stupňovalo. Jakoby uzavřením manžeského slibu vybuchla časovaná bomba, kterou před tím mermomocí schovávali. Jakoby nevydrželi předstírat něco, co nejsou. Všechna snaha vycházet spolu a změnit naučené vzroce, která byla tak očividná před svatbou, během jediného dne zmizela. Každá další hádka byla nenávistnější, ale zároveň zoufalejší. Oni byli zoufalí.

Přesto vytrvale pokračovali. Po první hádce v noci, plynule navázali hned další ráno a v pravidelných časových odstupech společnou výměnu názorů praktikovali po celé dva týdny.

*** *** ***

Nikdy nebyla vdaná, takže nevěděla, jak vypadá první ráno po svatbě. První novomanželské probuzení. První novomanželská snídně. První den strávený se společným příjmením. Jestli se něco změní, jestli jsou novamanželé dojatí a vyznávají si nehynoucí lásku nebo jestli je to normální ráno jako každé jiné. Ne. Nevěděla to. Pravděpodobně pro to ani neexistovalo nějaké konkrétní pravidlo, kterým by se řídili všechny čerstvě oddané páry. Ale byla si poměrně jistá, že tak, jak vypadalo její novomanželské ráno, by žádné vypadat nemělo.

Její drahý muž ji vytočil, jen co přišla do kuchyně. Nebo to možná nebyl přesně on. Minimálně nebyl spouštětčem. Tím byl Věštec, kde jim bylo věnováno abnormální množství stránek. Stránek plných fotografií ze svatby. Rádoby zamilovaných momentek doplněných o ohromně vtipné komentáře redaktorů, co byly povětšinou ženy platonicky milující Draca Malfoye a stali se samozvanými hodnotitelkami míry jejich lásky. Ale nebyl to jen Věštec, ale dalších milion kouzelnických časopisů a novin, o jejichž existenci do teď neměla nejmenší ponětí. Pansy, která byla z povedené svatby šťastná jak blecha, jí ovšem jejich existenci odhalila a toho prvního manželského rána jich po sově poslala celý balík. Všude na Hermionu vyskakovaly jejich fotky a titulky hlásající, jak jsou krásná rodinka a kdesi cosi zamilovaného. A ji to nastartovalo.

Proč ji to nakrklo, to byla otázka za viteál. Každopádně se ovládla. Musela samu sebe pochválit, jak neuvěřitelné schopnosti sebeovládání projevila. Ale pak Draco něco řekl. Netušila, co to bylo. Nevzpomínala si. Ale bylo to určitě něco hrozně pitomého. Protože se otočila a štěkla: "Sklapni, buď tak lakavý a sklapni."

A pak už to jelo. On se urazil a štěkl na ni zpátky. Ona se nadala a bránila se. Křičeli na sebe, ale hádka postrádala jakýkoliv smysl. Házeli na sebe nadávky, vybíjeli si potlačovanou zlost a frustraci. Stejně to nepomohlo. Skončilo to jejími slzami a jeho prásknutím dveří.