Rue Macauley: Fireproof || The Marauders CZ

První opovržlivé pohledy

Předmluva:

,,Ta holka se narodila s ďábelským darem. Většinu života ho nenáviděla, jenže čím byla starší, tím byl silnější. Tak se rozhodla ho vyzkoušet. Víckrát. Čím větší moc měla, tím víc v ní ten oheň rostl, šlo to ruku v ruce, jako by to bylo spojený. Nikdo si netroufl jí odporovat. Kromě těch, kteří v ní viděli něco víc, než jen stvoření bez srdce.

Modlili se za ni. Ale to ona nechtěla. Bůh jí ten dar nedal. Proč by jí ho měl brát? Ta dívka byla výjimečná - neměla tušení, co dělá.

Byla jsem to já.

A teď jsem konečně připravená vypustit svůj příběh do světa."

-

Před šesti lety.

,,Tak jsme tu, můžeš otevřít oči," zasměje se můj starší bratr a já je pootevřu. Trochu se mi motá hlava, ale to je tím, že jsem se ještě nikdy nepřemisťovala. Docela zajímavý pocit. Popotáhnu si své rukavice víš, což dělám, když jsem nervózní a rozhlédnu se kolem sebe.

,,Já tam nechci," prohlásím rozhodně a vzhlédnu k bratrovi, kterému havraní vlasy spadaly do očí. PUF! Vedle nás se objeví další člověk, který se sem přemístil, až s úlekem uskočím.

,,To máš, milá zlatá, hodně blbý," pokrčí rameny Donathan, což je mimochodem můj bratr a šibalsky se usměje. Nesnáším ty jeho úšklebky.

Rodiče mě poslali na tábor. Ale myslím, že kdyby to popsali jako očistec, udělali by líp. Shrneme to takhle, něco provedete a skončíte tady. Řeknete nějakou blbost a skončíte tady. V mém případě něco odbouchnete nebo podpálíte a skončíte tady. Na táboře pro problémové čarodějky a kouzelníky.

,,Vítejte!" Vykřikne hlubokým hlasem chlap, který se objevil za mými zády. Znovu nadskočím a vyděšeně se na něj podívám, což ho očividně pobaví. Má pískově žluté vlasy, modré oči a nemůže mu být víc jak třicet pět. ,,Jsem Ken, vedoucí!" Zasalutuje, což mého bratra z neznámého důvodu rozesměje

,,Ale ovšem," vyhrkne Don během až moc upřímného smíchu a já si ho změřím pohledem. Začne si s ním třást rukou, jakoby bylo všechno normální, a směje se jako měsíček na hnoji. ,,Dobrý den, Donathan Macauley a tohle je moje sestra Rue."

,,Routa," opravím ho s povzdechem. Rue mi může říkat jen bráška. Nikdo jinej na to právo nemá. Don protočí oči, ale nechá to být, jelikož mi nejspíš nechce dávat přednášku před vedoucím mýho měsíčního vězení. Tím by ztrapnil i mě i sebe.

,,Ty budeš ta z Kruvalu," vydechne a já přimhouřím oči. Nelíbí se mi, kam ta konverzace ubíhá. ,,Ovšemže jsi to ty, jde to poznat na sto metrů," pronese rádoby vtip a když se bratr opět uchechtne, vrhnu na něj nechápavý výraz, stisknu rty pevně k sobě, až musí zbělat a stáhnu si rukavici.

Jakmile to spatří, tvář mu potemní a vrhne na mě výraz typu opovaž se a já rukavici nedobrovolně zase navleču na moje neopálené, ale přitom až moc pálivé prsty. Jediný lusknutí a z autobusu plnýho benzínu by nezbylo nic víc než trocha plechu.

,,Pojďte za mnou, pomůžu ti s kufry, Routo," přeruší Ken to nesnesitelné ticho lehkým odkašláním, popadne jeden ze dvou velkých kufrů a radostným krokem se začne přesouvat k jednomu z autobusů. Don se za ním okamžitě vydá, já jim dám chvíli náskok, ale pak se začnu ploužit k busu taky.

Pohledem skenuju špičky svých okopaných tenisek, začnu vnímat až ve chvíli, kdy mě něco nebo spíš někdo srazí. Udělám poměrně velmi dobrý parakotoul, že by se za něj ani ten nejlepší parkourista nemusel stydět a natáhnu se na prašnou cestu. A aby toho nebylo málo, dotyčný si na mě ještě po ztrátě rovnováhy a zavrávoráním sedne, čímž mi vyrazí dech.