Rue Macauley: Fireproof || The Marauders CZ

Dva nula pro mě

Po dalších pět neskutečně dlouhých dní se nic neděje. A když říkám nic, myslím tím vůbec nic. Ke klukům do chatky jsem se už nevrátila, zabydlela jsem se ve skladu, protože Mandersová je z mého nechtěného knock-outu stále na ošetřovně. Odnesla jsem si tam asi půlku mých věcí z chatky a taky hůlku, takže jsem, myslím, docela v pohodě.

S Blackem jsem nepromluvila. On se mnou taky ne a myslím, že mi to tak vyhovuje. Dává mi sice značné úsilí vyhýbat se jeho zkoumavým pohledům při aktivitách a jídle, které bývají nekonečné, ale jakš takš zvládám i to.

,,Děcka, dneska si dáme další výběh," ozve se Ken po úmorně dlouhé snídani, při které jsem se svého jídla ani nedokla. Jen jsem seděla, hlavu opřenou o pěst, duchem nepřítomná, a přemýšlela nad smyslem života. Zvednu hlavu a vyděšeně se rozhlédnu, než pohledem spočinu na něm a vrhnu na něj zářivý úsměv, který mi opětuje. Od chvíle, co nejsem s Blackem, mě má znatelně mnohem radši.

,,Bude to závod, tentokráte jen na pět kilometrů! Rozdělíte se do dvojic, výběr nechám zcela na vás, a poběží se kolem jednoho jezera v okolí," jakoby ve mně v tu chvíli něco škublo, protože jediné jezero v okolí, je to, které jsme před několika dny navštívili s nejlepšími lidmi z tábora.. a Blackem.

,,Tři první dvojice v cíli se mnou zítra pojedou na odpoledne do města, kde si budou moct dělat, co jen budou chtít." V tu chvíli se opět ze široka usměju a poklepu Dianě na stehno, která přikývne a stiskne mi dlaň. ,,Takže jakmile dojíte, shromáždíte se před bránou vedoucí pryč z tábora."

V tu chvíli vyletím z místa a pomalým krokem odejdu od netknuté snídaně, již se ani neobtěžuju uklidit. Zamířím podém budovy na opačnou stranu, než jsou dveře od skladu, kde je stín a kam se dostane za den nejmíň slunečních paprsků. Sednu si na schody porostlé břečťanem a promnu si snědý obličej. Cítím, mi každým dnem více vystupují lísní kosti.

V hlavě mi pulzuje a potřebuju trochu času, abych se uklidnila, než poběžím ten pitomej uzávod. ,,Netušil jsem, že budete s těmi dementy rozhádaní tak dlouho," ozve se odkudsi, načež vyjeknu a chytnu se za bušící srdce. Když se rozhlédnu za hlasem, spatřím ne moc hezkého, černovlasého kluka s křivým nosem, opírajícího se o zaroslou zídku opodál. V ruce svírá učebnici lektvarů.

,,Vyděsil jsi mě!" Okřiknu ho a protočím očima. ,,A jsem rozhádaná jen s tím hovadem čistokrevným, abys věděl," upozorním ho a pažemi si obejmu břicho, jakoby mi tohle gesto mohlo poskytnout ochranu. Pobaveně se přezdívce pro Siriuse uchechtne a učebnici zavře.

,,Je to idiot, máš pravdu. Jmenuju se Severus," napřáhne ke mně ruku a trošku se uculí, když mu ji se zkoumavým výrazem stisknu. Jenže v tu chvíli ho zezadu podebere něčí paže a přišpendlí ho ke zdi, čímž mu omezí přísun kyslíku.

,,Ještě jednou na ni sáhneš a zlomím ti vaz. Rozumíš, Srabusi? S tím, že jsi mi do nedávna sahal na Lily, jsem se vyrovnal, ale na Routu hrabat nebudeš!" Poznám zbutálněný hlas Jamese, který moc nepochopím, protože takle rozeštvaného jsem ho ještě nikdy neviděla.

,,Jimmy, klid. Jen.. jen jsme se tu potkali," chytnu Jamese za ruku a tu mu pomalu uvolním ze Severusova krku. Ten se zhluboka nadechne, popadne tu jeho učebnici a uteče pryč. Pak ho najdu a omluvím se mu, pomyslím si.

,,Ten zkurvysyn," mumlá James pořád dokola, zatím co já kolem něj omlotám paže a sevřu ho v objetí. On mě obejme jen tak letmě, ale hned se ode mě zas odtáhne, s tím, že bude ten závod a ať nepřijdeme pozdě. Mám dojem, že tím odchodem z naší chatky, jsem u něj ztratila veškerou důvěru, a ta představa neuvěřitelně bolí. Víc, než by měla.