Rue Macauley: Fireproof || The Marauders CZ

Miluju, Routa

Sirius' point of view

Můj výkřik se line snad celým táborem, až narazí do hlavní budovy a k nám se vrátí v poměrně tišší verzi ozvěny. Moje ruka instinktivně vystřelí vzhůru k mé téměř seškvařené tváři, v tu ránu se ale dveře od chatky Evansový rozlětěj a po Routě není ani vidu, ani slechu.

,,Co.. To.. Bylo?" Vydechne vyděšeně holka s divným chraplavým hlasem, jejíž jméno se mi vykouřilo z hlavy - ostatně mám pocit, že jsem ho vůbec neslyšel - načež já jen docela omámeně zakroutím hlavou.

,,Přesně na to jsem se právě chtěl zeptat já vás," zamračím se a začnu pomalu couvat, protože vzteky rudá Evansová se ke mně pomalu přibližuje. Ještě, než taky vyběhnu z chatky, vykřiknu: ,,No nic, dámy, já mizím."

Ovšemže se za první chatou zastavím, abych vymyslel plán na pomstu. Pomstu nikomu jinému, než té žhavé kudrnaté fůrii. Routě Macauleyový. Chvíli si jen tak zevluju u chatky číslo dvanáct, která patří kluků, se zapálenou cigaretou, snažíc se na něj přijít.

,,Siriusi Blacku! Kolikrát ti budu říkat, že v areálu je přísný zákaz kouření?!" Zapiští mi někdo přímo za uchem, až mám pocit, že můj bubínek explodoval, a mou jedinou útěchu v podobě nikotinový tyčinky mi vyškubne a odhodí. Docela naštvaně se na dotyčnou otočím a rázem se musím uchechtnout, protože je to nějaká vedoucí, která vypadá jak trpaslík.

,,Omlouvám se, zlato, už se to nestane," sehnu se, abych jí mohl políbit hřbet ruky, načež ona zrudne a zamíří k hlavní budově, před kterou si Ken a další vedoucí dávají na lavičce piknik.

V tu chvíli mě napadne geniální odplata.

Odrazím se z místa, kde jsem málem vystál důlek, a pohodovým krokem si to namířím k hlavní budově z druhé strany, kudy se dá dostat dovnitř, aniž by mě někdo z nich viděl. Rozhlédnu se kolem sebe, jako ujištění, že mě nikdo nevidí a otevřu dveře od nějaké kanceláře.

Přejdu k dřevěnému stolku a začnu postupně prohledávat šuplíky, než najdu něco, co je naprosto perfektní pro můj plán. Tlustá černá lihovka. Zuby ji otevřu, zatímco odhrnuji záclonu od poměrně velkého okna, na které záhy, nejhezčím písmem, co svedu, napíšu: KEN JE NEJODPORNĚJŠÍ KRETÉN SVĚTA.

A pod to malým písmem: Miluju, Routa.

-

Routa's point of view

Musela jsem zmizet, o tom žádná, někam, kde mě ten idiot nenajde. Po několikáté za den jsem si musela urovnat myšlenky někde o samotě, protože další moje tajemství je venku. Takže mě, ve spěchu, nepadlo jiné místo, než hlídkovací věc, kde už ale někdo byl. Fajn kluk jménem Julian.

,,Nemusíš odcházet, můžeme tu být spolu, Routo," řekl mi asi před půl hodinou a od té doby jsme si stihli povídat snad o všem. O našich rodinách, o lidech z tábora, Kenovi, o našich školách, o našem životě a znovu o lidech z tábora a Kenovi.

,,Naprosto grandiózně se s tebou kecá," vydechne rozjařeně, po několikaminutovém záchvatu smíchu z našeho módního kritizování Kenova oblečení. Začnou mi drkotat zuby o sebe, přestože je něco po letním poledni, slunce se rychle stáhlo za mraky a nastala docela zima na život v tričku a kraťasech.

Na schodech vedoucích do rozhledny se ozve šramot, ovšem já jsem moc zabraná do smíchu, abych si ho všimla. Vzhlédnu, teprve až když před námi stane Holden a docela nechápavě na nás zírá. Julian vedle mě se div nepochčije smíchy, zatímco já nevím, jestli se mám dřív chechtat nebo chvět zimou.