Krycí jméno E.A.G.L.E

𝗣𝗮𝗿𝘁 𝘁𝗵𝗶𝗿𝘁𝘆-𝗼𝗻𝗲: 𝗥𝗼𝗼𝗳 𝘁𝗮𝗹𝗸

,,Jasně holka, protože jsi jim tu oddřela většinu práce, za odměnu půjdeš na vyhlídku se provětrat," zašklebila jsem se při chůzi chodbou, když jsem si za lem kalhot pověsila vysílačku, kterou jsem navrch dostala.

Na místě jsem si vzala pár zbraní, u kterých jsem uznala za vhodné společně s další vychytávkou v podobě dalekohledu s nočním viděním.

,,Zkazili vám den?" ozval se Marshall za mými zády, když jsem stála u stolu a vše si urovnávala.

,,Možná trochu," povzdechla jsem si, ,,ale na druhou stranu alespoň budu mít chvíli klid, přeci jen nebojuji s Rusi každý den, tak tělo potřebuje načerpat energii," usmála jsem se.

,,To chápu, opáčil přítomný, když svou pozornost upřel na stejné místo jako před chvílí já - tedy na skříň s vybavením a začal si do zásobníku vkládat náboje, ,,nicméně, nebudu lhát, já už přežil hodně šíleností, ale tohle je ta nejšílenější," natáhl se pro další náboj.

,,Přežil?" zrazila jsem se nad jeho až možná silně použitým slovem, ,,například?"

,,Dvacet pět let šťastného manželství," ušklíbl se.

,,A také vám nechybí smysl pro humor, i když nám jde o život, jak tak koukám," podívala jsem se na něj s pozvednutím koutků.

Marshall si mezitím doplnil náboje než si vybral i druhou zbraň a dlouze se na mě podíval.

,,Vždyť nás, Angličany si všichni spojují pouze se suchým humorem, čajem s mlékem a slaninou. Nejeden musí vystudovat Oxford nebo Cambridge a denně přečíst alespoň jednu encyklopedii pro pocit dobrého vzdělání. Já například knihu do ruky nevzal dobrých pět let," povzdechl si přítomný.

,,Svět je kruté místo," oplatila jsem mu pohled.

Po dalších pár chvílích už jsem se vydala na své stanoviště, však cestou jsem uskutečnila ještě jednu zastávku ve svém pokoji, kde jsem si nabrala pár sušenek a čokoládových tyčinek, abych v nouzi zahnala hlad, i když od rána se mi vše znechutilo při tom všem krvavém boji, že jsem sama nevěděla, jestli si mě hlad dnes ještě najde. Pro jistotu jsem si vzala i mikinu, na které jsem měla kapsu dostatečně velkou pro svou poživatelnou část vybavení. Pak už jsem byla připravena vyrazit. I když jsem věděla, že je tu bezpečno, stejně jsem před každým rohem raději zastavila a chvíli poslouchala, abych v případě odhalila potencionální nebezpečí.

Po dlouhých patnácti minutách neustálého zdržování jsem se dostala až na střechu, kde jsem zpočátku bojovala sama se sebou a svým strachem z výšek však nakonec jsem si udělala tábor dál od kraje. Na zem jsem si rozložila mikinu, protože venku bylo ještě příjemně teplo, společně s udělátky a jídlem. Chvíli jsem nečině seděla, než jsem do rukou vzala jednu ze svých zbraní začala pomalu obcházet alespoň část střechy celého komplexu. Okolo budovy nebylo ani živáčka, jakoby se po všech slehla zem. Chvíli jsem se pokoušela pozorně sledovat okolí, než jsem se po pár okamžicích zarazila na hangáru. Věděla jsem, že jeho vchod byl vždy otevřený, teď tomu tak však nebylo.

,,Musí tam být, jinak to není možné, aby už všichni leželi mrtví na zemi uvnitř," podrbala jsem se zamyšleně na hlavě.

Když jsem po střeše držíc se dál od okraje prošla dál abych měla výhled i na stranu hangáru, i tak jsem neviděla nich. Nebyla tam okna ani nic, co by mi umožnilo vidět dovnitř. První tvrdohlavá myšlenka, která mi vlezla do hlavy bylo jakkoliv vtrhnou dovnitř, však mohlo jich tam být pár nebo několik tuctů a já mám v plánu se domů vrátit živá, proto jsem si vše rychle rozmyslela. Nezbývalo mi proto nic jiného než hangár sledovat a čekat. Čekat tak dlouho, dokud se něco nestane.