Krycí jméno E.A.G.L.E

𝗣𝗮𝗿𝘁 𝘁𝘄𝗲𝗻𝘁𝘆: 𝗟𝗼𝘀𝘁 𝗶𝗻 𝗮 𝗳𝗼𝗿𝗲𝘀𝘁

Ten večer jsem se po příchodu do pokoje šla osprchovat, umýt si vlasy a s obavami dumat, co Marshall myslel slovem výlet, protože pro takováto oznámení je jeho slovní zásoba podprůměrná, však význam slov je dostatečný na to, abychom při jeho výletu chytali udicí krokodýly. Přes stálý strach jsem si raději do provizorního batůžku, který jsem si pro stav nouze přivezla dala pár nezbytností z kufru v podobě několika sušenek pro případé zahnání hladu, pití a náhradní tričko společně s knihou, která mi však až do poslední chvíle přišla zbytečná. Nakonec jsem ji ale v batohu nechala a šla i s částečným klidem spát. Probudilo mě až silné zaklepání na dveře a Marshallův hlas ozývající se celou chodbou s pokoji, kde pokračoval v klepání na zbytek dveří.

,,Vstávat a cvičit, mládeži, máte před sebou perný den."

,,Blbej výlet," ozvalo se z pokoje vedle mého skrze tenkou stěnu.

Unaveně jsem si promnula oči a zjistila jsem jedno. Bylo teprve sotva pět hodin ráno. Marshall stále s entusiasmem chodil po chodbě bez jediné známky únavy zatímco několik z nás rozespale mžouralo do rozsvícené chodby včetně Chase, který si ještě vyděšeně na hrudi držel polštář. Během dalších patnácti minut jsme všichni stále ospale vycházeli ze svých pokojů již připraveni v domnění ranní rozcvičky. Vše však bylo jinak. Na poslední chvíli jsem přes sebe hodila i mikinu, když jsem oknem cítila venkovní chlad. Poté co jsme již všichni stáli na chodbě, unaveně jsme si vyměňovali zhrzené pohledy a vydali se jako konvoj zombíků za Marshallem.

Jak já, tak nikdo z ostatních neměl tušení kam jdeme, proto jsem pouze sledovala stín vedoucího konvoje a slepě doufala, že se co nejdříve vrátím zpět do postele. Své vyhřáté postele. Dostali jsme se až do místnosti, která možná byla tou samou, kde začala naše nedávná mise, to však šlo velkým obloukem okolo mě. Marshall každému z nás dal batoh, který se velikostí podobal těhotnému hrochovi, však váhou to bylo několik slonů. Chudák Chase byl již od začátku vyděšený k smrti když zjistil, že batoh je skoro stejně velký jako on. Již tento okamžik námi všemi začal kolovat nepříjemný pocit, že postel nebude naše další destinace. Naše kroky končily až venku v areálu budovy, kde už jsem cítila, že mi batoh značně ztěžuje život.

,,Jsem rád, že jste dnes všichni vstali s takovou chutí," usmál se Marshall s pokusem o naladění lepší morálky.

Místo toho abychom však všichni skákali metr do výšky plní elánu jsme už po deseti metrech nedokázali udělat ani jeden krok vpřed a raději jsme se svalili do trávy jako pytle mouky. Přítomný nám následně dal do celé skupiny kompas a mapu s vyznačeným cílem, která všemi dvaceti lidmi kolovala tak dlouho dokud neskončila u Chase, který si byl alespoň trochu jistý svým orientačním smyslem narozdíl od nás ostatních. Chvíli mapku unaveně pozoroval než se začal otáčet.

,,Pokud je tohle základna a tohle hangár," začal okolo sebe máchat rukou dokud nezastavil svou neustálou rotaci kolem své osy, ,,tak musíme jít tudy," napřáhl ruku daným směrem a já měla sto chutí skočit z nejbližší skály kterou uvidím.

Samozřejmě bych na ni nejdříve musela vylézt, tak jako je tomu dnes. Přímo před Chaseovým napřaženým prstem se nacházel hustý jehličnatých les, který zakrýval krpál vedoucí do neznáma. Během vteřiny, jakoby všichni měli IQ Einsteina a Hawkinga najednou a pokoušeli se podle mapy určit cestu, která by však vedla jinudy, než do kopce, na který ukázal Chase. Nakonec všichni po dobré půl hodině dohadování usoudili, že ten kopec jen tak nezmizí a my se jednou budeme muset odhodlat a vylézt na něj a dnes k tomu byla nejlepší příležitost. Právě teď. V pět hodin ráno.

Ze začátku šel Chase jako orientační složka týmu první, však po pár stech metrech už se držel jako ocásek a pokoušel se s batohem nesvalit zase zpět z kopce dolů. Světlé chvilky přicházeli, když jsme našli lesní pěšinu, která vedla po rovině. Tím jsme si však dodávali pouze plané naděje. Většina naší cesty i přes lesní cestičky vedla do strmého kopce pokrytého všelijakým suchým roštím, na kterém podrážky všech přítomných podkluzovaly jako divé. Do toho nekonečného kopce jsme šli dobrých pět hodin a já nejen, že začala umírat hlady, protože jsem si svůj připravený batoh nechala ležet u nočního stolku, ale moje nohy již táhly z posledního.