Fear (BnHa/Mha FF)

Chyba

Jednoduše ten zelenovlasý a i ta holka zůstali poměrně domlácení, ten zelenovlasý byl dokonce v bezvědomí. Zajímalo by mě, proč to učitel nezastavil. Poté se prostřídali i ostatní a já si udělala takový žebříček těch, koho rozhodně nechci vytočit. Na nejvyšších pozicích byl ten blonďák s tím půleným. Není to rasismus? Ne, asi ne.

Každopádně potom se všichni, kromě jednoho zraněného, sešli v pozorovací místnosti a All-Might začal mluvit.
,,Už se prostřídaly všechny týmy, ale vzhledem k tomu, že je vás ve třídě lichý počet, tak máte možnost si souboj zopakovat proti Shintaro a dostat druhou šanci! Je zde někdo, kdo by měl zájem si souboj zopakovat?" Nikdo nevypadal, že by se chtěl dobrovolně přihlásit. Nebyli si jistí, protože neznali můj Quirk.

Ale nakonec se přeci jen něčí ruka zvedla. Ne.. jsem mrtvá. Všichni se rozestoupili a já tak dostala výhled na Bakuga, který se hlásil. Já jsem si to asi rozmyslela. Jo, jo, půjdu si pěkně sednout zpět do třídy a raději si počkám na papírový test, ok?
,,Tak dobrá! Bakugo proti Shintaro, Bakugo jakožto záporák a Shintaro jakožto hrdinka! Jděte se připravit na místo," řekl All-Might a já se vydala k budově s Bakugem v závěsu. Ten mě pár dlouhými kroky došel a přiblížil se ke mně.
,,Nemysli si, že tě budu šetřit jenom proto, že jsi holka," řekl aniž by se na mě podíval. Maličko jsem se zarazila, ale nedala jsem to na sobě znát.
,,Víš.. tahle hra se dá hrát ve dvou, Bakugo." Stále jsem hleděla před sebe a ušklíbla jsem se. Popravdě jsem se na to úplně necítila, ale když to zvládnu, tak budu lepší, ne? On se na mě jen letmo podíval a zrychlil krok.

Dorazili jsme k budově a já musela pět minut počkat, než se on připraví. Stejně se vsadím, že mě odbouchne hned, jak se dotknu špičkou boty podlahy. V podstatě jsem mu řekla, že ho porazím. Ale někdo mu musí srazit hřebínek, ne? I když nevím, jestli mu srazím sebevědomí tím, že mě dostane hned první ranou do kolen. Ale měla bych něco vydržet.. přeci jsem ty rány neschytávala celé roky jen tak pro nic za nic. Dostala jsem od All-Mighta plán budovy a měla jsem pět minut na prostudování.

Jakmile uběhlo pět minut, tak jsem plánek odhodila na zem, protože mi bude stejně k ničemu. Vkročila jsem dovnitř budovy a snažila jsem se poslouchat co nejlépe, abych popřípadě slyšela přicházejícího Bakuga. Nemyslím si, že by zaútočil do zad, ale stejnak si musím dávat pozor. Procházela jsem chodbami, které vypadaly téměř stejně, ale pak jsem narazila na jeho stopy. Ale ty u vchodu nebyly..? Snaží se mě nalákat. Podceňuje mě? Myslí si, že já podceňuji jeho kvůli tomu, že bych skočila na to, že si zapomněl očistit podrážky, které si ani neměl kde pořádně zašpinit? On si myslí, že já podceňuji jeho a tak on podceňuje mě. Zvláštní..

Věděla jsem, že je určitě poblíž a slyší mé kroky, ale to mě nijak extrémně neznervózňovalo. Jako kdyby šlo, abych byla ještě víc nervózní. Nebylo to kvůli prohře, ale spíš kvůli následkům. Když se neovládnu, tak to s námi oběma může dopadnout opravdu špatně, a tím nemyslím fyzicky.

Vydala jsem se opačným směrem, než vedly ty falešné stopy. V podstatě bych mu mohla vběhnout rovnou do pasti, nabourat se mu do hlavy, spoutat ho tou lepenkou a dojít k té "nukleární zbrani". Ale to by bylo srabácký. Já budu svůj Quirk používat až v nouzové situaci. Problém je, že jsem u něj za celou dobu nevycítila ani trochu strachu, takže se opravdu budu muset spoléhat pouze na své fyzické dovednosti. Vyšla jsem do druhého patra, které jsem opět začala prohledávat.

To tam prostě nemohli napsat ,,zbraň je tam a tam, užijte si ji ve zdraví"? Procházela jsem už třetí patro, když jsem za sebou uslyšela praskání a následné slabé vybouchnutí. Tak přeci jen ho to čekání omrzelo.. Otočila jsem se a spatřila Bakuga, který nevypadal, že by se chystal zaútočit první, jen mu vybuchovaly exploze v rukou. Já ale útočit první nebudu. Nakonec ho to přestalo bavit a vyrazil proti mně. Na poslední chvíli jsem se mu vyhnula a tak to pokračovalo hodnou chvíli, dokud už nebyl vážně dopálený a neposlal proti mně velký výbuch, ne tak velký jako na toho zelenovlasého kluka, ale stejně jsem si připadala, jakoby mi to pomalu drtilo tělo.

Výbuch mě odhodil alespoň o tři metry dál a zastavila mě až zeď. Praštila jsem se rovnou do zad a nemohla jsem popadnout vyražený dech. Když už se mnou pomalu začínal točit svět, tak jsem se mohla volně nadechnout a ten životadárný plyn se dostal do mých plic. Za pomoci zdi za mnou jsem se snažila vstát. Narovnala jsem se a spatřila Bakuga, jak si to ke mně rázně kráčí připravený znovu zaútočit. Než jsem se stihla pořádně vzpamatovat, tak už stál u mě s úšklebkem na tváři a rukou napřaženou proti mému obličeji. To mě dokonale probralo. Teď nebo nikdy.

Zavřela jsem oči a soustředila jsem se pouze na jeho mysl. Můj Quirk začal ihned pracovat a já otevřela oči. Bakugo jen ztuhle stál a měl naprosto prázdný pohled, který se následně změnil na zděšený. Spadl na kolena a jeho oči se začaly lesknout. Rychle jsem se k němu sklonila a okolo ruky jsem mu obmotala pásku. Ihned se ozval All-Mightův hlas z reproduktorů, který oznamoval, že hrdina, neboli já, vyhrál. Ihned jsem svůj Quirk deaktivovala a vytáhla jsem Bakuga na nohy.

Lidé bývají nějakou dobu mimo, než účinky mého Quirku odezní. Problém je, že někdy to trvá jen půl hodiny a někdy i pár hodin. Záleží na tom, jak silnou má dotyčný člověk mysl. Přehodila jsem si jeho levou ruku přes ramena a podepřela jsem ho co nejefektivněji, jak to šlo. Přeci jenom byl oproti mně těžší, ale díky tvrdým tréninkům pro mě nebyla nepřekonatelná překážka ho uzvednout a vyvést před budovu.

Když jsem se konečně dostala ven z budovy, tak jsem chvíli rozmrkávala příval přírodního ostrého světla a pak jsem se rozhlédla okolo sebe. Všichni stáli okolo mě a Bakuga a nevěřícně se dívali na mou osobu, která ho podpírala.

Byl to rychlý souboj, ani by se to nedalo nazývat soubojem, ale i tak jsem z toho neměla ani nejmenší radost. Zesměšnila jsem Bakuga a přišlo mi to jako podvádění, když jsem použila svůj Quirk a on se nemohl bránit. All-Might chtěl nejspíše něco říci, ale než by to stihl kdokoliv postřehnout, tak se mi těsně u ucha ozvala rána a začalo mě pálit rameno společně s pravou tváří.

Okamžitě jsem spadla na zem společně se zmateným Bakugem. Pískalo mi nesnesitelně v uších a já byla naprosto dezorientovaná. Ucítila jsem, jak mě zvedají dvě velké silné paže a já se nechala. Až po chvíli jsem si uvědomila, že držím oční víčka stále vší silou u sebe. Oči jsem otevřela, ale pískání v uších nepřestávalo a jakmile jsem chtěla něco říci a mé hlasivky zabraly, tak se pískání mnohokrát znásobilo.

A pak.. tma.