Fear (BnHa/Mha FF)

Happy End.. až na kotník

Už to vypadalo, že se stáhnou, ale pak.. Kurogiri něco říkal tomu rukavičákovi. Slyšela jsem dobře, že se bojíme?! Já se nebojím, ty šmejde! A pak se začala většina padouchů, co leželi na zemi, zvedat. To ne.. znovu už ne.
,,All-Might se postará o hlavní záporáky. Půjdeme pomoct ostatním!" Řekl Kirishima a já mu musela dát za pravdu. Ale Midoriya se neměl k odchodu. Ten rukáč se rozběhl proti All-Mightovi a Kurogiri také zaútočil. Ale All-Might se nehýbal, jen stál. A pak Midoriya vyskočil před All-Mighta. Moc jsem toho neviděla, ale cukla jsem sebou při zaznění výstřelu.

Všichni jsme se otočili na hrdiny, kteří právě dorazili. Nesmím se radovat předčasně.
,,Všem se vám omlouvám! Omlouvám se, že jdeme pozdě!" Zazněl ředitelův hlas. Už jsem měla tu čest se s ním jednou potkat. ,,Shromáždili jsme všechny, co byli zrovna k dispozici!" Takže.. tohle je opravdu ten "Happy End"?

Všichni hrdinové začali porážet padouchy, odevšad se ozývaly výbuchy, či jiné zvuky, ale já věděla, že jsme konečně zachráněni. Ale ti dva hlavní uprchli. Upřímně? Teď mi to bylo fuk.
,,Pokud je tady tolik profesionálních hrdinů, znamená to, že nezaútočili na celou školu," řekl Todoroki. Takže... to bylo opravdu mířené na All-Mighta. Kirishima přiběhl zpět s tím, že se máme všichni shromáždit u hlavní brány. Dokulhala jsem k němu se šťastným úsměvem na tváři. Také se usmíval, všichni jsme byli šťastní.

Nevydržela jsem to a skočila jsem mu okolo krku. Vypadal zaskočený, ale hned mě obejmul nazpátek. Zatočil se se mnou a oba jsme se zasmáli. Myslím si, že na všechny padla úleva z toho, že už nejsme v ohražení života, prozatím.
,,Můžeš chodit?" Zeptal se.
,,Jen to trochu bolí," pokrčila jsem rameny a odtáhla jsem se od něho. A tak jsme se všichni vydali k hlavní bráně. O Midoriyu se prý postará All-Might a ještě jeden hrdina.

Pokulhávala jsem mezi Kirishimoua Bakugem. Bolela mě pravá noha od toho, jak mě odhodila ta první tlaková vllna. Sedla jsem si totiž přímo na kotník.
,,Jo a Bakugo?" Oslovila jsem ho, protože jsem si až teď vzpomněla na to, že jsem se mu chtěla omluvit. Ano, dost brzo, já vím.
,,Hm?" Natočil ke mně hlavu.
,,Chtěla jsem se ti omluvit za ten trénink, jak jsem tě zmanipulovala. Vím, že to není pěkný zážitek a může zanechat následky. Takže.. se omlouvám," řekla jsem a čekala jsem na jeho reakci.
,,Prý jsem ti spálil obličej a byla jsi v kómatu, takže jsme si kvit. Už o tom nemluv," odsekl. Ušklíbla jsem se. Bude to vždycky Bakugo..
,,Vážně nechceš pomoct? Ta noha nevypadá dobře," řekl Kirishima po mé levé straně. Otočila jsem se na něj za mé úžasné "chůze", přičemž jsem byla trochu udýchaná. Držet s nimi tempo je těžký, v mým stavu.
,,Ne, jsem v pohodě," mávla jsem rukou.

Ale po asi deseti metrech jsem už v pohodě nebyla. Od kotníku až ke stehnu mi vytřelila bolest jen, když jsem s kotníkem pohnula. Na chvíli jsem zastavila a opřela jsem se o zdravou nohu.
,,Shin?" Kirishima taky zastavil a otočil se.
,,Jsem pohodě, doženu vás, jen jděte," řekla jsem.
,,To určitě, ty hrdinko," ušklíbl se a došel ke mně.
,,Vylez mi na záda," řekla otočil se ke mně zády.
,,To ne. Jsi sám vyčerpaný," protestovala.
,,Ale ty jsi na tom hůř. Tak dělej, nebo tě tu vážně nechám." Protočila jsem očima a vyškrábala jsem se mu na záda. On mě chtil za stehna a já mu položila ruce na ramena.

Nahodil si mě výš a došel Todorokiho a Bakuga.
,,To nejsem těžká?" Zeptala jsem se ho, stále nejistá tím, že mu to nevadí.
,,Ani tě necítím," odpověděl. K hlavní bráně jsme došli v tichosti a vyšli jsme ven, kde byli záchranáři. Byl tam také nějaký policista, který nás počítal, jestli jsme všichni. Když se ukázalo, že nikdo nechybí, tak se ostatní začali ptát na stav všech, co byli zraněni a odvezeni, což byl Midoriya, Třináctka a Aizawa. Když skončili s otázkami, Kirishima se mnou přišel k policistovi.
 ,,Pane, Shintaro má něco s kotníkem," řekl Kirishima a ten policista se na mě podíval.
 ,,Pošlu za tebou někoho, kdo tě sveze do nemocnice. Na školní ošetřovně bude teď plno," řekl a my jsme přikývli.
 ,,A teď za Denkim, můj věrný oři!" Zvolala jsem a ukázala jsem Denkiho směrem. Kirishima se zasmál a doklusal k Denkimu.
 ,,Denki!" usmála jsem se.
 ,,Shin. Jsem rád, že jsi v pořádku," usmál se, ale pak mu došlo, že mě Kirishima má na zádech.
 ,,Ne tak úplně. Můj kotník to odnesl. Nedivím se, že váhu mojí zadnice neunesl," pokrčila jsem rameny.

Ještě chvíli jsme si povídali, než k nám přišel nějaký mladý policist.
 ,,Ty jsi Shintaro?" Zeptal se.
 ,,Jo, to jsem já."
 ,,Mám tě zavézt do nemocnice."
 ,,Jo, jasně. Dej mě dolů," řekla jsem Kirishimovi.
 ,,Donesu tě k autu," řekl a vydal se se mnou za policistou. Byla jsem posazena na sedadlo spolujezdce.
 ,,Hlavně přijď do školy, ty simulantko," řekl ještě Kirishima, než za mnou zabouchl dveře. Jen jsem nad ním protočila očima a připoutala jsem se. Policista se posadil za volant a také se připoutal. Chvíli jsme jeli v tichu, než promluvil.
 ,,Jak se ti to stalo? Napadl tě některý z padouchů?"  Neodvracel pohled z vozovky.
 ,,To sice ano, ale stalo se to tak, že jsem si na ten kotník sedla. Snad to není zlomené," zakňučela jsem. Jen sádru ne!

Dojeli jsme do nemocnice, kde jsem hodnou chvíli čekala. Policista tam byl se mnou s tím, že mě musí dopravit domů v pořádku. Tedy v rámci možností. A co mi neoznámili.. je to zlomenina, nějaká komplikovaná, nebo co to tam ten doktor mlel. Takže přišlo bolestivé napravování, fáčování, srovnávání, sádrování.. opravdu jsem si prála umřít. Navíc mi ještě ošetřili pár ranek, co jsem měla po těle. Během čekání jsem o tom policistovi zjistila pár věcí. Například to, že se jmenuje Kurosa Light a je to neskutečně milý člověk.

Dostala jsem berle, na kterých jsem se málem rozmázla jen, co jsem se do nich poprvé zapřela. Tak přemýšlím, jestli by pro mě nebyla bezpečnější pojízdná kabina. Kurosa mě zavezl domů, kde už čekali rodiče, kterým volal v čekárně. S úsměvem jsem se s ním rozloučila a dobelhala jsem se domů.

 ,,Jak ti je? Bolí tě to?" Začala hned mamka.
 ,,Nebolí, je mi pod psa a mám chuť na polívku," usmála jsem se.
 ,,Tak to vypadá, že se zase uleješ z tréninků," svraštil obočí otec.
 ,,Ruce mám pořád funkční, ne?" Zamávala jsem rukama ve vzduchu, ale až pozdě mi došlo, že tím pouštím i berle. A tak jsem málem spadla na zadek, kdyby mě otec se smíchem nezachytil.
 ,,Myslím si, že to bude dobré nejen pro tebe, ale i pro tvoje okolí." Řekl a pomohl se mi postavit. Vzala jsem si berle a dobelhala jsem se do kuchyně na židli.
 ,,Jak se teď budeš dostávat do školy?" Řekla mamka, která vyndala z ledničky hrnec s domácí polévkou.
 ,,Asi budu muset vyrážet o hodinu dřív," pokrčila jsem rameny.
 ,,Domluvím ti nějaký odvoz," řekl otec. A jaký asi? Mamka mi položila na stůl polévku a já se s poděkováním pustila do jídla.

Když jsem dojedla, tak chtěli rodiče vědět, co se stalo. Hlavně jak se mi povedlo si zlomit kotník. A tak jsem jim popsala všechen ten dramatický děj, včetně mého nejdramatičtějšího přisednutí kotníku. Život je taková jedna velká ironie..

Už se začínalo pomalu smrákat a já ležela na posteli s nohou podloženou několika malými polštářky. Aizawovy brýle ležely na stole a já si řekla, že mu je donesu do školy, až bude moct znovu učit. Ruce jsem měla za hlavou a se zavřenýma očima jsem přemýšlela o nejrůznějších věcech. Snažila jsem se nemyslet na těch pár úděsných hodin, ale stejně mi myšlenky sklouzávaly k těm temnějším. Byl to snad jen začátek? Když se dokázali dostat bez problému do vysoce zabezpečeného areálu, nedělalo by jim problém se pomalu probít na samotný školní pozemek. Co se bude dít teď? Zvýší se ochrana školy? Zruší se výuka kvůli bezpečnosti studentů? Neříkám, že by se mi v mé situaci prázdniny nelíbily, ale stejně jsem si tímhle akorát zhoršovala náladu. Šla jsem spát dřív, než obvykle. Ale co se po dnešku dalo čekat, že?

A tímhle jsme tak nějak uzavřeli první sérii! Ještě pár dodatků bude, ale už vstupujeme do druhé série. Plánuji pěkný zvrat, jakože vážně epický, ale kdo ví, jak to dopadne. Jen můžu říct, že to nebude směřovat zrovna k nejlepšímu. ;)