Fear (BnHa/Mha FF)

Použij na mě svůj Quirk.

Probudila jsem se kolem sedmé hodiny. Chvíli jsem se rozkoukávala, než jsem se rozhodla dát si ledovou sprchu, abych se pořádně probrala. Dneska musím potrénovat ještě před obědem, protože až přijde Denki, tak nám to zabere nějakou tu dobu, a abych měla splněnou svojí rutinu, budu muset trénovat teď dopoledne a pak taky až Denki odejde, přičemž Bůh ví, kdy přijde.

Hned, jak mě šok z ledové vody probudil, tak jsem vylezla z koupelny a oblékla jsem se rovnou do cvičebního. Popadla jsem mobil, v kuchyni jsem si napustila do flašky vodu a zalezla jsem si dolů, do tělocvičny.

Ven jsem se dostala ve dvanáct, tak akorát na oběd. Vzhledem k tomu, že jsem včera neměla večeři a dneska snídani, tak jsem si vzala větší porci. Vím, že je to nezdravé, ale to vypotím odpoledne, po případě večer. Pak už jsem se jen osprchovala, převlékla, a sedla jsem si do obýváku k televizi. Sledovala jsem dokument o hadech, než zazvonil zvonek. Vypnula jsem televizi a šla jsem otevřít. Branku jsem otevřela bzučákem a čekala jsem, než Denki přijde.

 ,,Ahoj," pozdravil a já mu uhnula ze dveří.
 ,,Čau. Tak pojď," řekla jsem, když se vyzul. Sedli jsme si do obýváku. Denki si rozložil papíry a sešity na stůl, společně s tužkami a propiskami.
 ,,Takže.. čemu nerozumíš?" A tahle otázka pro mě byla osudová pro dalších pár hodin...

----------

,,Jak kurňa můžeš nechápat comparativa a superlativa?!" Vyjekla jsem po několika hodinách. Nakonec jsme museli začít od úplně jednoduché gramatiky. Ale s mým vedením to Denki hápal celkem rychle.. jen aby to nezapomněl. Vysvětlila jsem mu snad všechno, co byl schopný pobrat, což nám celkově zabralo čtyři hodiny. V půl páté už jsme toho měli oba dva dost, ale Denki byl rád, že to pochopil.
 ,,Pro dnešek bych toho nechala. Víc už ti do tý tvojí mozkovny dneska nenacpu," cvrnkla jsem ho do čela.
 ,,Jo, asi máš pravdu. Ale s tebou to chápu rychle.. ve škole vůbec. Měla by jsi se dát na učitelku," zazubil se.
 ,,To už nikdy neříkej," zasyčela jsem. Nikdy, ani kdyby to byla jediná práce, která by mě mohla uživit, bych se nestala učitelkou. Nechápu, jak se na tuhle práci může někdo dát, dokonce dobrovolně. Denkiho jsem vyprovodila a šla jsem se do pokoje převléct zpátky do cvičebního. Po tomhle, kdy zabíral jen můj mozek, jsem prostě potřebovala vypnout a posilovat ostatní svaly. Dole jsem byla opět zalezlá až do noci.

Po víkendu přišlo pondělí a s ním i trénink s Ectoplasmem. Měla jsem už jen tři dny, dohromady kolem pěti hodin, pokud mám být přesná, na to, abych zapracovala na svém Quirku. Opravdu jse se zlepšila, ale pořád to nebylo ono. A proto jsem byla odhodlaná do toho dát ještě víc, než všechno.

Ectoplasm na mě poznal, že jsem mnohem odhodlanější, proto byl drsnější a jeho lekce tvrdší. Čím myslím ty lekce? Ne, nekáral mě slovně, nýbrž mi dal přímo živý příklad na mě samotné. Lépe jsem tak prý mohla pochopit svojí chybu a zapamatovat si jí.

Naučil mě odvést pozornost tak, abych se nemusela soustředit jen na útočníka, ale i na aktivaci svého Quirku. Na konci jsem byla dokonce pochválena, ale já jsem za sebe ráda nebyla. Jak bych taky mohla? Ani jednou jsem se ani trochu nepřiblížila výhře. Ano, je to profesionální hrdina, nemůžu ho porazit, ale i tak jsem na sebe byla naštvaná. Zítra to musím napravit.

Doma jsem byla opět zalezlá v tělocvičně.

V úterý se to vše opakovalo. Nevyhrála jsem, ale povedlo se mi učitele přelstít. Ano, nebyla jsem dostatečně rychlá v útoku, ale zmátla jsem ho, a to se mi povedlo poprvé, vždy mátl akorát on mě.

Ve středu jsem se dohodla, že budeme s Bakugem trénovat boj z blízka. On mi přeci slíbil, že mě dostane na lopatky. Všimla jsem si, že nás pár spolužáků pozorovalo, i učitel k nám zajížděl pohledem. Bodeť by ne, když byly slyšet rány od dopadů na zem, výkřiky a Bůh ví, co ještě. Už jsme měli čas jen na jeden souboj a Bakugo zatím vždy jen prohrál. Dvakrát jsme vyhlásili remízu, protože jsem se dostali do patové situace.