Fear (BnHa/Mha FF)

konec :)

Snažila jsem se probojovat si kontrolu zpět, ale díky síle, kterou jsem předtím nabrala, jsem defakto neměla sebemenší šanci. A pak nastal čas, kdy jsem měla jít na řadu proti Aoyamovi. Čím víc kroků mé tělo udělalo, tím zoufalejší jsem začínala být. Tohle se zatím nikdy nestalo. Vždycky to bylo jakoby mě ona posedla a já vše dělala sama. Ale teď? Teď to nedokážu ovládat, teď vše ovládá ona.

Snažila jsem se křičet, cokoliv udělat, ale prostě to nešlo. Když se mé tělo dostalo na plochu, kde se měl odehrát souboj, vzdala jsem to. Nechala jsem jí, protože teď, když se na mě soustředí, nemám žádnou možnost se jí postavit a převzít kontrolu. Musím si počkat, až se zabere do boje.

,,Ty si myslíš, že si budu špinit ruce s bojem?" Zašeptala s úšklebkem, ,,slyším tvoje myšenky, přeci jen jsme jedna." Ale to už byl souboj odstartován. Aoyama použit ten jeho paprsek, čemuž se dalo lehce vyhnout. Po chvíli ho začalo bolet břicho a on už to nezvládal. V tu chvíli ona zaútočila tím, že se mu nabourala do mysli. S tou silou, kterou měla k dispozici, to bylo hračka. Aoyama začal vidět přeludy a začal couvat, až vykročil ven z arény.

Ona se pak už jed odebrala z hřiště. Ale já byla stále zablokovaná. Nejhorší na tom bylo, že už jsem pomalu přestávala vnímat rozdíl mezi jejím a mým podvědomím. Ale tentokrát mě neposedla. Ona mě zazdila takovým způsobem, že jsem už nic nevnímala. Dokázala jsem slyšet její myšlenky, odhadovat, co dělá, ale ona mě odřízla od vidění, čí vnímání jakýchkoliv podnětů z mého okolí. Jakobych byla v kómatu.

A tak jsem jen čekala a pomalu propadala zoufalství. Snad podruhé v životě jsem cítila opravdové zoufalství, protože jsem byla neschopná něco udělat. Ale pak.. jsem necítila ani její aktivitu. Jakoby.. usnula? Ne.. někdo jí poslal do kómatu. Byla jsem uvězněná mezi vědomím a spánkem.

A po snad nekonečné době jsem se dostala ke kontrole a mohla jsem se vzbudit. Prudce jsem otevřela oči a vyšvihla jsem se do sedu. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zaznamenala tři překvapené tváře okolo mě. Denki s Kirishimou seděli u mojí postele a Bakugo se opíral o zeď naproti posteli. Byla jsem doma. Co.. tady dělám?

,,Shin!" Oba dva mě obejmuli a já nechápala co se to děje. Proč jsem doma? Proč jsou tady tihe dva?
,,Kluci..." zachraptěla jsem a oni se odtáhli. Denki mi podal sklenici s vodou a já se napila, ,,proč jsem tady?" Dopověděla jsem, když jsem se napila
,,Ty si to nepamatuješ?" Povytáhl obočí Kirishima.
,,Jako poslední si pamatuju souboj s Aoyamou, ale... to už jsem nebyla já. Co se stalo pak?" Podívala jsem se po všech třech.
,,Chovala jsi se divně. Zastrašovala jsi všechny, co se na tebe jen křivě podívali. A.. když jsi bojovala, tak jsi se jejich útokům vyhýbala s lehkostí, jako kdyby to pro tebe nic nebylo. Když se unavili, tak jsi je prostě poslala do kómatu. Všichni začali být nervózní ohledně tvého počínaní. A pak tě přinesl prý Bakugo za ošetřovatelkou, protože jsi omdlela. Jako další jsem proti tobě měl jít já a musím říct, že jsem měl pěkně nahnáno." Řekl Denki a já pohlédla s otazníky v očích na Bakuga. Ten jen zakroutil hlavou. Asi mi to vysvětlí, až tady nebudou kluci.

,,Jak jsi to myslela, když jsi řekla, že jsi to nebyla ty?" Řekl najednou Kirishima. Mám jim to říct? Bakugo už to ví, stejně bych se tomu nevyhla.
,,Jde o můj Quirk. Prostě mám dvě osobnosti, už od doby, co se u mě Quirk objevil. A když moc sílím a moc používám svůj Quirk, tak prostě ona přebírá velení. Sice jsem to trénovala s Ectoplasmem, ale prostě jsem to přepískla. Já jsem nemožná," pleskla jsem sebou zpátky do postele.

Bylo podivné ticho. Podívala jsem se na kluky, kteří se na mě jen zkoumavě dívali. Přišla jsem si jako laboratorní krysa.
,,Co?" Pozvedla jsem obočí.
,,Proč jsi nám to neřekla už dřív?" Řekl Denki.
,,Neptali jste se," odpověděla jsem lhostejně.
,,Jak ti vůbec je?" Zepal se Kirishima.
,,Jsem v pohodě. Zatím," pokrčila jsem rameny.
,,Zatím?" Pozvedl obočí Denki.
,,Její chování bude mít stoprocentně následky. Je tu i možnost, že mě vyhodí, protože nezvládnu svůj Quirk," řekla jsem naprosto smířeně. Ale popravdě jsem si ještě neuvědomovala, že to může být pravda.
,,C- To myslíš vážně?" Vyhrkl Denki. Jen jsem pokývala hlavou na souhlas.
,,Nemůžou tě jen tak vyhodit!" Zaprotestoval Kirishima.
,,Vážně? A proto Aizawa jednou vyloučil celou třídu hned první den, protože byli prý bez potenciálu?" Pozvedla jsem obočí.
,,To jako vážně?!" Vyjekl Denki.
,,Uhm. Četla jsem o tom v novinách. Proto tady není důvod, proč bych neměla být vyhozená já."
,,Přestaň říkat pitomosti, dokud to nevíš jistě," ozval se Bakugo a já k němu vzhlédla. Už se neopíral o zeď; stál rovně s rukama založenýma na hrudi, ,,Aizawa je vyhodil, protože neměli potenciál. Myslíš si, že by ti zařizoval extra tréninky s Ectoplasmem, kdyby jsi neměla žádný potenciál? Vykašlal by se na tebe a nechal by tě napospas sobě samotný." Řekl a já nestačila zírat. Moment.. on mi právě řekl, že nejsem bez potenciálu? ,,Tak přestaň fňukat a zítra tě chci vidět ve škole," ukázal na mě a odešel.
,,Obyčejný ,Ahoj, jak se máš?' by stačilo," protočila jsem očima.
,,Nevěděl jsem, že Bakugo dakáže dělat i něco jinýho, než řvát na ostatní," řekl Denki.
,,Vážně? Právě mě tu seřval za to, že je tu možnost, že mě vyhodí," ušklíbla jsem se.

,,My už taky budemem muset jít," zvedl se Denki a hned po něm Kirishima.
,,Jasně, díky, že jste přišli." Řekla jsem.
,,Jasně, zítra se uvidíme," mávl na mě Denki a odcházel ke dveřím.
,,Jestli vůbec," poznamenala jsem, ale to už byli pryč.

Jakmile se ozvalo i bouchnutí spodních dveří, tak jsem sebou flákla na polštář a zavřela jsem oči. Ani jsem se nezeptala, kdo vyhrál.. ale vzhledem k Bakugovo chování asi on ne.

!PŘEČÍST, PROSÍM!

Ahoj, tady autor. :)

Nemyslím si, že se u téhle kapitoly ukáže jediný čtenář, ale chci to tady uzavřít alespoň pro sebe.

Tahle fan fikce, celkově můj účet, upadl už dávno v zapomnění a dnes jsem se na něj připojil zpátky. Nejprve: neplánuji se vrátit k psaní na Wattpad, ani zde neplánuji být nijak aktivní jako čtenář, tahle platforma mi už nemá co dát.

Dále: asi jste si všimli, že o sobě píši v mužském rodě, narozdíl od starých kapitol. Je to protože jsem trans a během té doby, co jsem tu nebyl, jsem si uvědomil kdo jsem a našel jsem se. Proto vás prosím, abyste mě respektovali a oslovovali mě tak také. Oslovovat mě můžete Toby nebo Tobias.

Nechci úplně nad celým tímhle účtem zanevřít, ale rozhodně se už nevrátím k psaní čehokoliv, co by se týkalo anime, či Marvelu. Jednoduše mě tohle období už přešlo. Pokud byste někdo chtěl být se mnou aktivně v kontaktu, protože já vás čtenáře naprosto zbožňoval, tak můj Instagram je @dead_by_now_thanks a Discord Toby_Dammit #0846.

Nemám problém si s kýmkoliv psát, popovídat prakticky o čemkoliv nebo prostě na sebe navzájem zapomenout. :) Ale Wattpad mě prakticky vychoval, proto jsem chtělou celou tuhle éru uzavřit jednou pro vždy. Je možné, že se zde jednou za čas spawnu a rozhodně si přečtu komentáře a zavzpomínám, ale neplánuji být jakkoliv aktivní. Na komentáře pod touhle kapitolou rozhodně budu odpovídat.

Ale prozatím sbohem. :)
(5.3.2023)