Fear (BnHa/Mha FF)

Vsadíme se..?

Snažila jsem se probojovat si konrolu zpět, ale díky síle, kterou jsem předtím nabrala, jsem neměla sebemenší šanci. A pak nastal čas, kdy jsem měla jít na řadu proti Aoyamovi. Čím víc kroků mé tělo udělalo, tím zoufalejší jsem začínala být. Tohle se zatím nikdy nestalo. Vždycky to bylo, jakoby mě ona posedla a já vše dělala sama. Ale teď? Teď to nedokážu ovládat, teď vše ovládá ona.

Snažila jsem se křičet, cokoliv udělat, ale prostě to nešlo. Když se mé tělo dostalo na plochu, kde se měl odehrát souboj, vzdala jsem to. Nechala jsem jí, protože teď, když se na mě soustředí, nemám žádnou možnost se jí postavit a převzít kontrolu. Musím si počkat, až se zabere do boje.

 ,,Ty si myslíš, že si budu špinit ruce s bojem?" Zašeptala s úšklebkem, ,,slyším tvoje myšenky, přeci jen jsme jedna." Ale to už byl souboj odstartován. Aoyama použit ten jeho paprsek, čemuž se dalo lehce vyhnout. Po chvíli ho začalo bolet břicho a on už to nezvládal. V tu chvíli ona zaútočila tím, že se mu nabourala do mysli. S tou silou, kterou měla k dispozici, to bylo hračka. Aoyama začal vidět přeludy a začal couvat, až vykročil ven z arény.

Ona se pak už jen odebrala z hřiště. Ale já byla stále zablokovaná. Ale nejhorší na tom bylo, že už jsem pomalu přestávala vnímat rozdíl mezi jejím a mým podvědomím. Ale tentokrát mě neposedla. Ona mě zazdila takovým způsobem, že jsem už nic nevnímala. Dokázala jsem slyšet její myšlenky, odhadovat, co dělá, ale ona mě odřízla od vidění, čí vnímání jakýchkoliv podnětů z mého okolí. Jakobych byla v kómatu.

A tak jsem jen čekala a pomalu propadala zoufalství. Snad podruhé v životě jsem cítila opravdové zoufalství, protože jsem byla neschopná něco udělat. Ale pak.. jsem necítila ani její aktivitu. Jakoby.. usnula? Ne.. někdo jí poslal do kómatu. Byla jsem uvězněná mezi vědomím a spánkem.

A po snad nekonečné době jsem se dostala ke kontrole a mohla jsem se vzbudit. Prudce jsem otevřela oči a vyšvihla jsem se do sedu. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zaznamenala tři překvapené tváře okolo mě. Denki s Kirishimou seděli u mojí postele a Bakugo se opíral o zeď naproti posteli. Byla jsem doma. Co.. tady dělám?

 ,,Shin!" Oba dva mě obejmuli a já nechápala, co se to děje. Proč jsem doma? Proč jsou tady tihle tři?
 ,,Kluci..." zachraptěla jsem a oni se odtáhli. Denki mi podal sklenici s vodou a já se napila, ,,proč jsem tady?" Dopověděla jsem, když jsem se napila
 ,,Ty si to nepamatuješ?" Povytáhl obočí Kirishima.
 ,,Jako poslední si pamatuju souboj s Aoyamou, ale... to už jsem nebyla já. Co se stalo pak?" Podívala jsem se po všech třech.
 ,,Chovala jsi se divně. Zastrašovala jsi všechny, co se na tebe jen křivě podívali. A.. když jsi bojovala, tak jsi se jejich útokům vyhýbala s lehkostí, jako kdyby to pro tebe nic nebylo. Když se unavili, tak jsi je prostě poslala do kómatu. Všichni začali být nervózní ohledně tvého chování. A pak tě přinesl prý Bakugo za ošetřovatelkou, protože jsi omdlela. Jako další jsem proti tobě měl jít já a musím říct, že jsem měl pěkně nahnáno." Řekl Denki a já pohlédla s otazníky v očích na Bakuga. Ten jen zakroutil hlavou. Asi mi to vysvětlí, až tady nebudou kluci.

 ,,Jak jsi to myslela, když jsi řekla, že jsi to nebyla ty?" Řekl najednou Kirishima. Mám jim to říct? Bakugo už to ví, stejně bych se tomu nevyhla.
 ,,Jde o můj Quirk. Prostě mám dvě osobnosti, už od doby, co se u mě Quirk objevil. A když moc sílím a moc používám svůj Quirk, tak prostě ona přebírá velení. Sice jsem to trénovala s Ectoplasmem, ale prostě jsem to přepískla. Já jsem nemožná," pleskla jsem sebou zpátky do postele.

Bylo podivné ticho. Podívala jsem se na kluky, kteří se na mě jen zkoumavě dívali. Přišla jsem si jako laboratorní krysa.
 ,,Co?" Pozvedla jsem obočí.
 ,,Proč jsi nám to neřekla už dřív?" Řekl Denki.
 ,,Neptali jste se," odpověděla jsem lhostejně.
 ,,Jak ti vůbec je?" Zepal se Kirishima.
 ,,Jsem v pohodě. Zatím," pokrčila jsem rameny.
 ,,Zatím?" Pozvedl obočí Denki.
 ,,Její chování bude mít stoprocentně následky. Je tu i možnost, že mě vyhodí, protože nezvládnu svůj Quirk," řekla jsem naprosto smířeně. Ale popravdě jsem si ještě neuvědomovala, že to může být pravda.
 ,,C- To myslíš vážně?" Vyhrkl Denki. Jen jsem pokývala hlavou na souhlas.
 ,,Nemůžou tě jen tak vyhodit!" Zaprotestoval Kirishima.
 ,,Vážně? A proto Aizawa jednou vyloučil celou třídu hned první den, protože byli prý bez potenciálu?" Pozvedla jsem obočí.
 ,,To jako vážně?!" Vyjekl Denki.
 ,,Uhm. Četla jsem o tom v novinách. Proto tady není důvod, proč bych neměla být vyhozená já."
 ,,Přestaň říkat pitomosti, dokud to nevíš jistě," ozval se Bakugo a já k němu vzhlédla. Už se neopíral o zeď; stál rovně s rukama založenýma na hrudi, ,,Aizawa je vyhodil, protože neměli potenciál. Myslíš si, že by ti zařizoval extra tréninky s Ectoplasmem, kdyby jsi neměla žádný potenciál? Vykašlal by se na tebe a nechal by tě napospas sobě samotný." Řekl a já nestačila zírat. Moment.. on mi právě řekl, že nejsem bez potenciálu? ,,Tak přestaň fňukat a zítra tě chci vidět ve škole," ukázal na mě a odešel.
 ,,Obyčejný ,Ahoj, jak se máš?' by stačilo," protočila jsem očima.
 ,,Nevěděl jsem, že Bakugo dakáže dělat i něco jinýho, než řvát na ostatní," řekl Denki.
 ,,Vážně? Právě mě tu seřval za to, že je tu možnost, že mě vyhodí," ušklíbla jsem se.

 ,,My už taky budemem muset jít," zvedl se Denki a hned po něm Kirishima.
 ,,Jasně, díky, že jste přišli." Řekla jsem.
 ,,Jasně, zítra se uvidíme," mávl na mě Denki a odcházel ke dveřím.
 ,,Jestli vůbec," poznamenala jsem, ale to už byli pryč.

Jakmile se ozvalo i bouchnutí spodních dveří, tak jsem sebou flákla na polštář a zavřela jsem oči. Ani jsem se nezeptala, kdo vyhrál.. ale vzhledem k Bakugovo chování asi on ne.
Když jsem se začala cítit lépe, tak jsem se zvedla z postele a došla jsem si do kuchyně pro džus a salát. Nechtělo se mi nic dělat, přičemž mi do karet hrálo moje vyčerpání. Došla jsem zpět do pokoje, kde jsem ale už do postele nevlezla. Sedla jsem si i s jídlem a pitím ke stolu a zapnula jsem notebook. Rozhodla jsem se podívat se na nové techniky boje, co bych se mohla učit.

U toho jsem zůstala až do osmi večer, kdy se mi překvapivě začalo chtít spát. Vypnula jsem notebook, odnesla jsem špinavé nádobí a došla jsem se v rychlosti osprchovat. Ale když jsem zalezla do postele, už se mi spát nechtělo. Proklínám svojí nerozhodnou mysl. Po půl hodině jsem se otráveně postavila a vzala jsem si na sebe jen slabou mikinu a tepláky. Vylezla jse mna střechu, kde jsem si lehla a dala si ruce za hlavu. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem ležela s Kaminarim u jezera a usnula jsem.

Něvědomky jsem se pousmála a dál jsem se dívala na hvězdy, které byly vidět i přes světelné znečištění města. Až když začalo svítat, tak jsem si uvědomila, že musím do školy.
 ,,Sakra," sykla jsem a vrátila jsem se do pokoje, kde budík hlásil pět ráno. Jestli jsem nechtěla zaspat, tak nemůžu usnout ani na půl hodiny..

Povzdechla jsem si a začala jsem se připravovat do školy.
 ,,Vsadíme se, za jak dlouho padnu únavou za chodu?" pronesla jsem potichu.








Tak schválně.. je to tu už dead? :D