Fear (BnHa/Mha FF)

Je to můj bratr

Další týden ve škole probíhal v podobném duchu, jako ten minulý. Akorát má výdrž, ať už z ohledu fyzického, nebo psychického, se zlepšovala a celkově jsem přestávala být tak zničená a nesoustředěná. S Denkim a Kirishimou jsme opět dvakrát potrénovali, přičemž se k nám jednou přidal i Todoroki.

Na všech ze třídy bylo vidět, že na sobě pracují, ale troufám si říct, že má zátěž byla zatím největší. Ectoplasm zavedl do tréninku i fyzicé dovednosti, abych se dokázala soustředit na používání Quirku i při jiné činnosti, a abych ho dokázala při tom ovládat. Musím říct, že jsem za ty dva týdny u sebe zaznamenala pokroky. S Bakugem jsme se ve škole moc nebavili, jen jsme se vždycky pozdravili a hleděli jsme si svého. Popravdě mi to vyhovovalo, nechtěla jsem tahat osobní život do školy, takhle jsem se lépe soustředila. A pak byl znovu víkend, který jsem plánovala strávit zazlezlá v tělocvičně. Ale před tím jsem musela přežít pár posledních hodin v pátek. Když jsem byla už u východu, uslyšela jsem někoho, jak volá mé jméno.

Zastavila jsem se a doběhl mě Midoriya.
,,Ahoj..?" Řekla jsem trochu zmateně.
,,A-ahoj, Shintaro. J-já.. už mi delší dobou vrtá jedna věc a prostě- se musím zeptat," řekl a já s pozvedlým obočím kývla.
,,K-když napadli tréninkové středisko, tak js-jsem tě viděl mluvit s jedním ze záporaků a-a prostě se musí zeptat; Kdo to byl?" Řekl a já si povzdechla. Doufala jsem, že to nikdo neviděl.
,,Ale chápu, že mi do toho nic není-!" Začal se vykrucovat, ale já ho přerušila.
,,Ale je. Přeci jen není úplně v pořádku, aby se student U.A. znal, natož bavil s někým ze záporáků.. ale tady ti to říkat nebudu. Můžu ti věřit?" Řekla jsem a on začal ihned přikyvovat.
,,Tak se sejdeme v půl pátý v tom parku kus tady odsut, ok?" Řekla jsem.
,,Dobře," přikývl Midoriya a já se jen usmála a odešla jsem.

Doma jsem se jen převlékla z uniformy do svého oblečení a vydala jsem se do parku. Midoriya už tam čekal.
 ,,Pojď si sednout," kývla jsem k houpačkám. Sedla jsem si na ní obkročmo, abych byla natočená směrem k Midoriyovi.
 ,,Takže.. ptal jsi se mě na toho.. kluka, se kterým jsem se nějakou chvíli vybavovala, než jsem ho podruhý poslala do Země Nezemě?" Pozvedla jsem obočí a Midoriya nejistě přikývl. Asi nevěděl, co ode mě čekat.
 ,,Hlavně nezačni trojčit," povzdechla jsem si, ,,říkám ti to jen proto, aby jsi mě nepodezříval z.. paktování se s tou špínou, nebo jak to nazvat.. ale.. ten kluk.. je můj bratr," řekla jsem a čekala jsem na jeho reakci. On vykulil oči a na prázdno otevíral pusu, jako ryba. Nevěděl, co říct, ale něco říct chtěl.
 ,,Ale při tom útoku jsem ho viděla poprvý za tři roky. Asi se mi v tu chvíli rozhodl znovu přimotat do života," protočila jsem očima. Midoriya se pořád díval udiveně, ale už nevypadal jako ryba.
 ,,Tak řekneš něco? Vypadáš dost děsivě.. ne, že bych se tě bála, ale takhle asi lidi normálně nevypadají," řekla jsem a on se vzpamatoval. Ale hned si začal něco mumlat pro sebe, dost rychle. Co je to s ním?
,,A teď děláš co?" Řekla jsem a on zmkl a podíval se na mě.
,,Jen jsem se zamyslel. Jen.. nevím, jak bych měl zareagovat," řekl rozpačitě.
 ,,Nemusíš nijak reagovat. Udělala jsem to pro svoje dobro a ty by jsi o tom měl pomlčet pro to tvoje," mrkla jsem na něj a vstala jsem z houpačky. Svižným krokem jsem odešla a doma jsem se ihned dala do cvičení. Už jsem nebyla tak utahaná, svaly bolet přestaly a můžu se soustředit tak jako dřív. Já věděla, že se to všechno zpraví.

Když jsem si dávala menší přestávku na pití a vydýchání, tak se mi ozval mobil. Volal mi Bakugo. Odpojila jsem telefon z repráku a přijmula jsem hovor.
 ,,Ahoj, Bakugo," řekla jsem a protože jsem nedokázala normálně v klidu stát, tak jsem hovor nastavila na hlasitý a na zemi jsem se protahovala.
 ,,Ahoj. Máš dneska čas?" No jasně, proč by mi jinak volal?
 ,,Promiň, dneska ne. Musím cvičit," řekla jsem.
 ,,To nemůžeš jednou vynechat?"
 ,,Kvůli tobě jsem už vynechala. Navíc Sportovní festival už skoro klepe na dveře, mám ještě co dohánět," řekla jsem a postavila jsem se ke zdi, o kterou jsem za protahovala záda a celkově horní část těla.
 ,,Tak potrénujeme spolu, hm?" Nabídl a já se zarazila. To není špatný nápad..
 ,,To nezní špatně. Tak přijdeš k nám?" Řekla jsem.
 ,,Dobře, za chvíli jsem na cestě," řekl.
 ,,Super. Nemůžu se dočkat, až tě dostanu na lopatky," ušklíbla jsem se.
 ,,Nějak si věříš, ne?"
 ,,Ani ne. Já jsem si tím jistá," přestala jsem s protahováním a vzala jsem mobil do ruky.
 ,,Tak za chvíli jsem tam," aniž by čekal na mojí odpověď, tak to típnul. Měla jsem ještě tak tři čtvrtě hodiny, tak jsem se pořádně protahovala a pilovala jsem chvaty. Ještě se uvidí, kdo skončí na lopatkách...