Fear (BnHa/Mha FF)

Druhé dějství

🔝🔝Tuhle písničku jsem si pouštěla pořád dokola, když jsem to psala, ani nevím proč, XDD, ale ten videoklip je nejlepší. Grell je největší zlatíčko. XD 🔝🔝🔝

Byla jsem v šoku. Pak jeho sevření povolilo a já vycítila příležitost. Vrazila jsem ho loktem do břicha a ještě jsem ho nakopla. Otočila jsem se k němu čelem a sledovala jsem ho, jak se poamlu narovnává.
 ,,Zesílila jsi," odplivl si a ušklíbl se. Za to já zatínala pěsti, a čelisti stejně tak. Jak je schopen se mi vůbec podívat do očí po tom, co udělal? Sice vypadal starší, ale pořád vypadal stejně. Stejné modré oči, postava na kterou by mu šla každá holka.
 ,,A já čekal alespoň obětí od své milované sestřičky. Ani jediný úsměv mi nevěnuješ..?" zněl jako šílený, ale pořád měl ten vševědoucí lesk v oku.
 ,,Já už nejsem tvoje sestra a ty nejsi můj bratr," plivla jsem mu do tváře.
 ,,Najednou? Víš.. když jsme se viděli naposledy, tak jsi říkala pravý opak," ten parchant.
 ,,To bylo ještě před tím, než jsi od nás odešel. Teď jsi v mých očích pouhý odpad, který je potřeba spálit, aby zbytečně nezapáchal pod nos ostatním lidem," nepřestávala se ve mně vařit krev. On se jen zasmál.
 ,,Copak se stalo s mojí sestřičkou, která neřekla jediné slovo, dokud to nebylo nutné? Změnila jsi se.. chtěl bych poznat tvé nové já. Co kdyby jsme někdy zašli na zmrzlinu?" Cože? Já.. nepoznávám ho. Teď už se opravdu choval jako šílenec. I ten vševědoucí lesk v oku nahradila jiskra šílenství. Tohle už není můj bratr. Alespoň né ten, kterého jsem znala od mlaička.
 ,,Já zapomněl! Ono bude čas se dostatečně poznat, až tě dostaneme k nám!" Co prosím?!
 ,,Nikdy!" vyhrkla jsem.
 ,,Opravdu? Jen se podívej na svoje spolužáky," natočil hlavu někam stranou. Já se tam po chvíli podívala také. Byl odsut výhled na všechna cvičiště, ale teď jsem konečně pochopila. Rozdělili je, aby je mohli zajmout snadněji.
 ,,To se vám nikdy nepovede!" rozmáchla jsem se rukou. On se opět zasmál.
 ,,A co chceš dělat ty? Když jsme se viděli naposledy, tak jsi udělala většího šílence ze sebe, než z toho, koho jsi ovládala!" řekl se smíchem. Já se ušklíbla stejným stylem, jako on.
 ,,Alespoň si budeme blíž, co říkáš, bratříčku?" řekla jsem hlubokým hlasem a jeho výraz zkameněl těsně před tím, než jsem ho nechala trpět tím největším strachem v jeho životě.
 ,,To máš za tátu," řekla jsem potichu a přidala jsem na síle. Chytil se za hlavu a začal křičet, ,,tohle za mámu.." ještě víc jsem přitvrdila, ,,a tohle je za všechny, které jsi opustil! Za mě! Za Yurika, za Hinesu!" Už jsem křičela a slzely mi oči. A pak jsem se mu nabourala do hlavy. Ovládala jsem ho na plné čáře. Přivodila jsem mu bezvědomí a pohlédla na tréninková oddělení.

Teď, nebo nikdy. Seběhla jsem schody a schovávala jsem se za stromy tak dlouho, dokud jsem nebyla dostatečně blízko ke skupině, která bojovala proti Aizawovi. I když byl učitel silný, bylo jich moc. Vylezla jsem zpoza stromu a dupla jsem nohou.
 ,,Hej! Vy utřinosové!" zakřičela jsem a všichni se na mě podívali. Na nic jsem nečekala a ovládla jsem je. Všichni začali být dezorientovaní a strach z nich přímo vyplouval přímo ke mně. Hlavně koncentrace.. nenech se ovládnout. Opakovala jsem si v hlavě. Stejně jsem věděla, že když budu pokračovat u takového množství lidí, tak mi brzy přepne a já ztratím kontrolu.
 ,,Všechny je do bezvědomí nedostanu!" Křikla jsem na Aizawu.
 ,,Na tom nezáleží!" Křikl nazpět. A tak jsem některé pustila ze spárů mého Quirku a jakmile jsem cítila více síly načerpané z jejich strachu, uvedla jsem je po jednom do bezvědomí. Popadali na zem a já sváděla vnitřní boj. Ještě to není konec.. ještě jsem nic neudělala! Křičela jsem na sebe v hlavě.

Vůběc jsem nedokázala vnímat okolí. Klečela jsem a klepajícíma se rukama jsem se opírala o zem. Vidění se mi měnilo, mé myšlenky jakoby se mezi sebou praly. Nedokázala jsem to potlačit, proto jsem se přestala snažit. A pak jakobych se stala jen divákem, jakoby se do mojí mysli vloupal další člověk a ten ji řídil. Jenže myšlenky jsem s mým druhým já sdílela a byla jsem čím dál tím přesvědčenější o jejich pravdivosti.

Potřebujeme víc.. víc strachu. Ještě to není dost. Byl to dvojhlas. Jeden můj, druhý chraplavý, temný. Ale také můj.. to na tom bylo to nejhorší.
Postavila jsem se a rozhlédla jsem se okolo sebe. Aizawa se vypořádal těmi ostatními, ale pak najednou... ten.. démon, kterému z hlavy vylézal mozek, zaútočil. Ten s těmi rukami po těle udělal učiteli něco s loktem a já to jen sledovala. Ale pak jsem se vzpamatovala. Vší silou jsem se snažila nabourat tomu monstru do hlavy a ukázat mu jeho strach, ale.. jakoby ani nevědělo, co je to strach. Jakoby mělo naprosto primitivní mysl, s otupenými základními emocemi, jako byl právě strach.

Byla jsem v koncích.. ale můj zrak padl na toho s těmi rukami. Už jsem cítila to propojení myslí, když mě kdosi strhl k zemi a já se praštila do hlavy. Okamžitě jsem se dotyčnému vysmekla a postavila jsem se. Otočila jsem se a uviděla jsem opět ten jeho šílený úšklebek. To to trvalo tak dlouho, aby se stačil probrat?

 ,,Jseš otravný," řekla jsem hrubým hlasem a opět jsem na něj chtěla použít moji schopnost. Jenže to by mě nesměl chytit za kotník a strhnout mě znovu k zemi.
 ,,Jdi s tímhle k čertu," prskla jsem a kopla jsem do ho nosu.
 ,,Už se z tebe stává šílenec, že ano? Jak dlouho bude trvat, než ztratíš kontrolu úplně? Pamatuju si to až moc živě. Ale jaká část se probudí k životu jako první? Ta sebevražedná, nebo všemilující?" Zasmál se a postavil se.
 ,,Sklapni, hajzle," zasyčela jsem. A on mě kopl do břicha.
 ,,Kolikrát jsme od rodičů slyšeli, že si sourozenci nenadávají?" Pokroutil nade mnou hlavou.
 ,,Ty už nejsi můj bratr, slyšíš?!" Zakřičela jsem na něj a postavila jsem se, i přes bodavou bolest břicha jsem se narovnala, abych mu čelila přímo.
 ,,Proč mě nedonutíš, abych se chovala jako nějaký podřadný zvíře, co? To byla tvá oblíbená varianta! Nebo to snad ještě pořád neumíš kontrolovat?" Ušklíbla jsem se. Mé druhé já přebíralo kontrolu úplně a já se nechala vodit jako loutka na provázkách.
 ,,Ale já ti nechci ublížit, jsi moje sestra. Můžeme být znovu spolu, víš?" Naklonil hlavu na stranu a přimhouřil oči.
 ,,Stačí, aby jsi se vzdala té rádoby hrdosti, která tě stejně jednou zničí, a přidala se k nám. Ke mně," říkal to s takovým klidem a přesvědčením, že dělá správnou věc. Ztratila jsem ho a dělalo se mi špatně z toho, co z něj udělali oni.
 ,,Alespoň nějakou hrdost mám," zašeptala jsem a vrhla jsem se na něj. Povalila jsem ho na zem a praštila jsem ho do obličeje. On nás přetočil a taky mi ubalil jednu ránu. A tak jsme se prali, až jsem pomalu přestávala vnímat a jeho rány byly čím dál tím slabší. A pak jsem se mu z posledních sil nabourala do hlavy a poslala jsem ho podruhé do bezvědomí.
 Odstrčila jsem ho ze sebe a malátně jsem se postavila. Dělalo se mi špatně a svět se mi motal. Někde napravo ode mě se ozvala rána a já se podívala tím směrem.

Dokázala jsem rozeznat jen obrysy, ale spatřila jsem zelené vlasy a kousek od nich obrovskou postavu a ihned mi došlo, co se musí dít. Ale.. kde je sensei? Než jsem se stačila rozhlédnout, tak se ozvala další, mnohem hlasitější rána. Od hlavního vchodu se vyvalila vlna prachu a já dostala novou naději. Dala jsem si dvě facky, abych se uvedla alespoň do částečného chodu.

A pak jsem spatřila tu kopu svalů, jak tam stojí. Vydechla jsem štěstím, ale ihned mi úsměv povadl, když mi došlo, že tohle ještě není úplný konec. Tohle je teprve druhé dějství.. to mnohem akčnější, dechberoucí dějství, kde se většinou platí životy.