Fear (BnHa/Mha FF)

Jsem šílená

 ,,Zatím jsi se moc nepředvedla," řekl a narovnal se.
 ,,Nebylo jak," zasyčela jsem a vykročila jsem ke svojí skříňce.
 ,,Takže všem plánuješ nakopat prdel až při jednom na jednoho?" Ušklíbl se a šel blíž ke mně.
 ,,Od kdy mluvíš sprostě?" Odemkla jsem svojí skřínku a otevřela jsem jí. Byl až nebezpečně blízko. Stál hned vedle mě a díval se na můj obličej.
 ,,To je zapeklitá otázka, která je naprosto zbytečná. Nemám celou věčnost, takže ti jen předám jednu zprávu. Shigarakimu se líbíš a těší se, až naplníš jeho očekávání ohledně toho, co jsem mu o tobě řekl. Tak mi neudělej ostudu," mrkl na mě a otočil se k odchodu, ale já ho chytila za rameno a otočila jsem ho k sobě. Sice byl o hlavu a půl vyšší, ale to mi v ničem nebránilo.

Ozvalo se hlasité křupnutí od toho, jak jsem ho praštila pěstí do pravé tváře a hned následovala rána, kterou vydala skřínka, na kterou hlavou sletěl.
 ,,A tohle bylo za co?" Postavil se na nohy a mnul si čelist.
 ,,To je zapeklitá otazka, která je naprosto zbytečná," pokrčila jsem rameny a obrátila jsem zrak zpět ke svojí skřínce.
 ,,Jen si hraj na drsňačku, ale já tě znám a vím, že to jednou stejně vzdáš," uchechtl se a odešel. Praštila jsem do vedlejší skřínky a sama pro sebe jsem si zavrčela. Ani nevím, proč mě to tak naštvalo. Možná se jen těším, až budu všechny porážet hezky jednoho po druhém.

Popadla jsem peněženku a šla jsem ven mezi stánky. Tak.. co si dám?

Když jsem byla po jídle, tak byl tak akorát čas před zahájením. Všichni se šli ještě rychle připravit do šatny. Všude bylo cítit napětí, a to mnohem větší, než předtím. Přeci jen.. teď budeme všichni sami za sebe, před obrovským davem lidí, proti studentům, které z většiny ani neznáme. Dokud jsem mohla, tak jsem toho využila, a posílila se, co nejvíc to šlo. Mám tu výhodu, že síla, kterou načerpám ze strachu ostatních, ve mě zůstane, dokud ji nepoužiji.

Všichni jsme se dostavili do středy stadionu, kde se odehraje poslední "hra". Present Mic opět vše uvedl, a částečně vše vysvětlil. Všichni okolo mě byli nervózní, někteří dokonce až vystrašení. Byli v hloučcích, takže, abych nejlépe využila situaci, jsem okolo nich chodila, občas jsem se kus od nich zastavila, abych se co nejvíce posilnila. Věděla jsem, že to nesmím přehnat, ale byla jsem si jistá, že svou sílu zvládnu.

Nakonec jsem dorazila ke klukům z naší třídy, kteří se spíše snažili hecovat. Pěkné, ale zbytečné. Ještě se konaly vedlejší oddechové hry pro ty, kteří se nestali finalisty. Ti, co do finále postoupili, se mohli rozhodnout, jestli se do her zapojí, nebo ne. Nehodlala jsem plýtvat zbytečně energií.

Ale pak se stala překvapivá věc; ten s tím ocasem, Ojiro mám dojem, že se jmenuje, chtěl odstoupit. Nic.. si nepamatuje? Někdo na něj použil Quirk, že? A pak odstoupil další. Oba dva byli v týmu.. s tím fialovlasým, co nám vyhlásil válku. Shinso..? Asi tak nějak.

A pak byl konec losování. Byla jsem proti.. Aoyamovi.. to jméno znám. To je ten s tím divným opaskem, že?
 ,,Teď dejme turnaj na chvilku stranou a pojďme na oddechové hry!" Tak já si půjdu sednout..

Šla jsem si sednout do šatny, kde bylo pár dalších lidí od nás. Ignorovala jsem je a sedla jsem si na zem do rohu místnosti. Hlavu jsem si opřela o stěnu za mnou a zavřela jsem oči. Koncentrace... ta je pro mě teď nejdůležitější. Cítila jsem, jak se mé druhé já tlačí alespoň k tomu částečnému velení. Mohl za to ten všechen strach a síla, kterou jsem z něj načerpala. Ale musím to vydržet.

Pusť mě k velení. Dokážu tu sílu využít mnohem líp, než ty. Její hlas se ozval v mé hlavě a já stiskla čelisti.
 ,,Jsi schopná všechny zabít," zasyčela jsem tak, aby mě nikdo neslyšel.
To ty taky. Všichni tady. A nikdo snad ještě neumřel, ne? Jen ti vyhraju turnaj a ty slízneš všechnu smetanu. Vím, co chceš, jsem ty. Tak moc mě vytáčela.. ale měla pravdu.
 ,,Jak si můžu být jistá, že to nedopadne stejně, jako naposledy, když jsem ti přenechala kontrolu?" Sykla jsem. Přitáhla jsem si kolena k tělu a položila si na ně čelo. Byla menší pravděpodobnost, že mě někdo uvidí, nebo uslyší mluvit.
I s jednou rukou na volantu se dá řídit, ne? Nech mi tělo a já ti pomůžu k vítězství. Nech si skulinu, kterou můžeš proklouznout zpět.
 ,,Nesnaž se mě ukecat, moc dobře víš, že bych tě už nedokázala zastavit," přišla jsem si jako blázen. Nejspíš jím i jsem. Bylo naprosto očividné, že se sílou, kterou jsem načerpala, bych se taky už nikdy nemusela dostat k velení, pokud by ji všechno převzala.
Opět jsi selhala. Měla by jsi být pozornější. Co-

Má mysl byla násilně zatlačena dozadu a ona převzala velení. Tohle je konec.. a nejen můj.