Fear (BnHa/Mha FF)

Rivalky

Tahle písnička je pro vás, protože jste naprosto perfektní a úžasní čtenáři. :D

Bylo to tak jednoduché.. tak proč mi to nešlo?! Vztekala jsem se snad už půl hodiny. Nad čím, ptáte se? To je prosté.. nešla mi pustit myčka! Zkoušela jsem jí opravit, všechno, co mě napadlo, ale ona prostě nereagovala. Měla bych se soustředit na jiné věci, protože zítra je ten den D.

Ráno mi volala mamka, že přijedou zítra ráno, aby mi mohli fandit na živo a vidět mě v akci. Oni nevěděli o mých tréninzích s Ectoplasmem, takže nejspíš předpokládali, že budu bojovat s mými fyzickými schopnostmi. Bylo mi jasné, že hned všechny nemůžu poslat do bezvědomí, tolik lidí by moje mysl asi neunesla.

Na ty, kteří musí být poblíž svého soupeře, aby mohli bojovat, budu používat mé bojové dovednosti, a když to půjde jen na dálku, tak je jednoduše vyřadím ze hry. Už jsem si stihla v hlavě srovnat, jak se co nejméně přiblížit mému limitu. Sice jsem posílila v psychickém ohledu, ale pořád nechci nic riskovat. A když se ze mě stane na těch pár hodin šílenec.. vadilo by to někomu? Jen bych byla trošku drastičtější, to by bylo asi všechno.

Myčku jsem nechala myčkou a podívala jsem se na hodiny. Půl osmé.. nemám co dělat, takže půjdu trénovat. A v podobném duchu proběhl zbytek dne. Spát jsem šla brzy, abych nebyla unavená, ale stejnak jsem se několikrát za den z ničeho nic probudila.

A pak nastal den D.

Sotva jsem se probudila, už jsem byla jako mrtvola. Ne, nebyla jsem unavená, byla jsem plná energie. Ale byla jsem bez emocí. To se dělo vždycky, když se nějaký den mělo dít něco velkého. Schválně jsem si budík nastavila na hodinu dřív, abych se stihla pořádně rozcvičit a protáhnout, protože budu muset spoléhat z velké části jen na své fyzické schopnosti. A rozhodně nehodlám prohrát kvůli tomu, že si natáhnou svaly.

Rovnou jsem se převlékla do cvičebního a zalezla jsem si dolů. Za půl hodiny jsem vylezla, šla jsem se ještě osprchovat a udělala jsem si pořádnou snídani v podobě jedné obrovské misky plné kousků jablek, pomerančů, banánů a celé to bylo smíchané s bílým jogurtem a nějakou výživnou müsli směsí. Celé jsem to snědla a šla jsem se do pokoje sbalit. Do tašky jsem si dala úbor na tělocvik a k tomu černé tílko se sportovní podprsenkou. Jinak jsem na sobě měla černé obtažené tričko, obyčejné černé džínové kraťasy s vysokým pasem a černé silonky. Ještě jsem přes sebe hodila obyčejnou černou mikinu a odebrala jsem se k odchodu.

Šla jsem poměrně rychle, pomalu to nešlo. Dorazila jsem před školu, kde jsme se domluvili se třídou, že se sejdeme. Já osobně jsem nechápala proč, ale samozřejmě jsem dorazila. Nechtěla jsem s nikým mluvit, akorát bych je vyděsila s mým prázdným pohledem a ještě prázdnějšími emocemi. Zastavila jsem se před bránou, kde už stál Iida s Midoriyou a tou holkou, co se mnou chce být kamarádka.

Dala jsem si na hlavu kapuci, protože jsem měla potřebu se obrnit proti jejich otravným pohledům. Ano, když mám tuhle náladu, jsem pro své okolí psychouš a sociopat, ale to je teď jedno. Došla jsem k nim a oni se na mě podívali.
 ,,Shintaro. Zatím jsme tu jen my čtyři, přeci jen je celkem brzo," řekl Midoriya a usmál se. Kývla jsem a opodál jsem se opřela o stěnu, která vedla okolo celého pozemku školy. Moc často mě nešlo vidět s mobilem, natož se sluchátky, ale teď jsem neměla nic lepšího na práci. Černá sluchátka jsem si dala do uši a zapnula jsem písničky.

Zavřela jsem oči a opřela jsem si i hlavu.

Z pohledu Kaminariho Denkiho:

Byl jsem celý roztřesený a nervózní. Seděl jsem v autobuse a nemohl jsem zastavit klepání rukou. Mobil mi málem vypadl z rukou. Jedna paní se mě dokonce ptala, jestli jsem v pořádku. Já jí jen roztřeseným hlasem odpověděl, že jsem jen nervózní, jinak, že jsem v pořádku.