Fear (BnHa/Mha FF)

Recovery Girl

Pomalu jsem začala přicházet k sobě s příšernou bolestí hlavy. Takhle se cítí lidé při kocovině? Chvíli to trvalo, než se mi povedlo otevřít oči, což mi umožnilo výhled na bílý strop. Kde to jsem? Zaznamenala jsem pohyb po mě pravé straně a stočila jsem k osobě pohled.
 ,,Jak ti je?" promluvila na mě nízká žena v něčem, co se podobalo doktorskému úboru.
Chtěla jsem promluvit, ale rozkašlala jsem se. U úst se mi objevila sklenička s vodou a já jsem se hltavě napila.
 ,,Prospala jsi celý zbytek dne a ještě celý včerejšek, muselo tě to hodně oslabit." Chtěla jsem alespoň zvednout hlavu, ale začal mě příšerně pálit krk. V tu chvíli jsem si přála jen znovu usnout a nevnímat bolest hlavy, na tváři, krku a rameni.
 ,,Byli za tebou rodiče, tvůj otec si tě chtěl vzít domů, ale ve tvém stavu to nebyla ta nejlepší možnost. Ještě by jsi měla ležet, teď tě nemůžu uzdravit a jsem si jistá, že by se ti akorát přitížilo, kdyby jsi absolvovala další tréninky." Ani přikývnout jsem nemohla, jen jsem ležela a snažila jsem se nevnímat bolest hlavy, která byla tak neskutečně otravná a nedovolovala mi se pořádně soustředit.

Ležela jsem dost dlouho, mezitím mi Recovery Girl dala nějaké prášky a potlačení bolesti, které moje smysly oblbly dokonale a já se cítila alespoň trochu líp. Měla jsem spoustu času přemýšlet nad tím, co se stalo. Bakugo mi musel bouchnout hned u hlavy rukou, kterou jsem měla přehozenou přes ramena. Neměla jsem mu to za zlé, byl zmatený a když se probral, tak se chtěl bránit, protože si myslel, že stále s někým bojuje. Popáleniny mi Recovery Girl namazala nějakou mastičkou, která měla napomáhat tomu, aby mi nezbyly žádné viditelné jizvy.

Také se mě zeptala na moje jizvy po těle. Řekla jsem jí to samé, co Kaminarimu a Kirishimovi; rvala jsem se a jsem nešikovná. Ona sice přikývla, ale nevypadalo to, že by to nechala být jen tak. Přeci jen, je to zdravotní sestra a mohlo jí dojít, že tolik jizev jsem nemohla nasbírat jen z obyčejných rvaček.

Chvíli po poledni se za mnou stavil All-Might, což mě více, než jen překvapilo. Přinesl mi oběd, což bylo ještě divnější.
 ,,Jak se ti daří, mladá Shintaro?" Zeptal se, když položil papírovou tašku na stolek.
 ,,Díky práškům lépe, ale prý budu muset ještě chvíli ležet. Jak je na tom Bakugo?" zeptala jsem se kvůli tomu, že ho to mohlo trochu psychicky rozhodit. All-Might se zasmál tím jeho hlubokým smíchem.
 ,,Madý Bakugo je naprosto v pořádku. Tady jsem ti přinesl oběd a doufám, že se brzy setkáme na společné hodině." Proč musí mluvit tak nahlas? Začínala mě znovu bolet hlava.

Recovery Girl ho vyhnala s tím, že potřebuji klid a říkala mu ještě něco, ale to jsem už nepostřehla. Raději jsem se pomalu posadila a vzala jsem si do ruky tašku. Sice jsem dostala nějaký salát, abych do sebe alespoň něco dostala, ale teď jsem měla chuť na něco pořádného. Vyndala jsem krabičky s jídlem a hůlkami z tašky a hladově jsem se pustila do jídla.

Snědla jsem všechno jídlo a bylo mi o trochu lépe.
 ,,Bakugo je ten blonďatý chlapec, že?" zeptala se Recovery Girl, když jsem dojedla.
 ,,Ano, proč?" Otočila jsem se na ní.
 ,,Když jsi nebyla na hodinách, tak se tady stavil a ptal se na tvůj stav. Vypadal trochu vyvedený z míry, když se dozvěděl, že se alespoň po zbytek dne neprobereš a určitě se nebudeš moci vrátit do hodin alespoň další den." Bakugo.. se zajímal o můj stav? Asi jen chtěl vědět, jestli nebude mít na krku vraždu spolužačky. Co by se taky od něj jiného dalo očekávat, že?

Ale jedna věc mi stále nešla do hlavy; jaktože se vzpamatoval tak brzo? Nebylo to ani deset minut.. možná jsem svůj Quirk jen nepoužila na plno.

Nakonec jsem si na ošetřovně poležela až do konce vyučování. Potom mě ještě Recovery girl zkontrolovala a pomocí svého Quirku mě uzdravila. A má nově nabytá energie byla ta tam. Opět jsem si připadala jako zombie.
 ,,Teď se hlavně nepřetěžuj a doma si jdi hned lehnout, myslím si, že by jsi stejně brzy usnula ve stoje. Zítra se tady stav ještě před vyučováním, abych tě zkontrolovala." Řekla a já jsem přikývla. Ještě mi sundala obvazy z ramene a krku a očistila mi přelepenou tvář. Ta mastička opravdu zabrala; neměla jsem ani jizvičku, možná na rameni a krku trochu citlivější kůži, ale jinak ani známka po popáleninách.

V uších mi přestalo také pískat, ale v hlavě mi stále tepalo. Ještě jsem se rozloučila a vyšla jsem z ošetřovny. Teď právě končilo naší třídě vyučování a všichni by se měli vydat domů. Já jsem si ještě skočila do svojí skřínky pro tašku a vyšla jsem ven ze školy. Konečně jsem se mohla nadechnout čerstvého vzduchu.

Už jsem byla na půli cesty k bráně školy, když jsem slyšela, jak na mě někdo volá.
 ,,Shin!" Otočila jsem se směrem, odkud jsem hlas slyšela a spatřila jsem Kaminariho, který ke mně běžel. Zastavila jsem a počkala jsem, než ke mně dojde.
 ,,Ahoj Kaminari," pozdravila jsem ho.
 ,,Čau. Už je ti líp? Když jsme za tebou chtěli hned po skončení školy jít, tak nás k tobě Recovery Girl nepustila." Tohle mi neřekla.
 ,,Jak vidíš, tak jsem v pořádku."
 ,,Bakugo byl celkem vytočenej, když se vzpamatoval. Po zbytek dne seděl v lavici a nic nevnímal, i včera se zdál trochu mimo," řekl Kaminari jakoby nic. Budu se mu muset omluvit, protože to na něm přeci jen zanechalo nějaké následky.
 ,,A co budeš dělat teď po škole?" Zeptal se a tím mě vytrhl z mého rozjímání.
 ,,Podle Recovery Girl bych měla odpočívat a spát, ale já mám chuť něco dělat," pokrčila jsem rameny.
 ,,A nechtěla bys někam zajít? Třeba do kavárny?" Oh, ještě mě nikdy nikdo nikam nepozval.
 ,,Jo, ráda. Jen se musím doma převléct a osprchovat, smrdím jak jedna velká dezinfekce." Ušklíbla jsem se a on se zasmál.
 ,,Ani ne." Usmál se, ,,tak tě vyzvednu.. třeba ve čtyři u vás?" Zeptal se.
 ,,Dobře, napíšu ti adresu." Začala jsem hledat propisku a papírek, ale on mi podal jeho propisku. Adresu jsem mu napsala na ruku a za branou školy jsme se každý vydal svým směrem.

Domů jsem šla svižným krokem, abych vše stihla. Teprve až po chvíli mi došlo, že rodiče už musí být doma, když za mnou byli na ošetřovně. To přijeli jen kvůli mně? Domů jsem se dostala v rekordním čase, protože jsem měla dobrou náladu, a tak jsem si popobíhala. Nevím, jestli třeba pořád nepůsobily prášky, ale bylo mi prostě po hodně dlouhé době skvěle a já toho hodlala využít.

Přivítala jsem se se psy a vešla jsem do domu. Mamka s tátou byli oba v kuchyni a něco kuchtili a musím říct, že to vonělo bezvadně.
 ,,Ahoj!" Odhodila jsem tašku na zem a oba dva se na mě s trhnutím otočili. Asi mě neslyšeli přicházet přes hučení digestoře a bublání vody v hrncích. Oba dva na chvíli zanechali své činnosti a usmáli se na mě.
 ,,Jak ti je, zlato?" Zeptala se mamka a přišla ke mně blíž. Obejmula jsem jí a zasmála jsem se.
 ,,Líp, než kdy jindy," odtáhla jsem se a usmála jsem se.

Hned jsem skočila okolo krku i tátovi, který se se mnou zasmál. Evidentně měl dobrou náladu.
 ,,Měla by jsi se šetřit," řekla mamka s mateřským výrazem v obličeji.
 ,,Je mi líp, než kdy jindy." Namítla jsem.
 ,,Tak to můžeme od zítra začít znovu s tréninkem," řekl táta a mamka na něj vrhla káravý pohled.
K překvapení obou dvou jsem přikývla.
 ,,Jo a mám otázku."
 ,,Copak, zlato?" zeptala se mamka očekávajíc nějakou životně důležitou otázku.
 ,,Můžu jít s kamarádem ven?" Oba dva se trochu zarazili. Co vám budu povídat; já a kamarádi? To nikdy nešlo dohromady.

 ,,Jistě. V kolik?" Řekla mamka.
 ,,Ve čtytři by se tu pro mě měl stavit."
 ,,Tak se jdi osprchovat, smrdíš jako nemocniční pokoj," díky mami. Beze slova jsem odběhla k sobě do pokoje, kde jsem si ihned zalezla do koupelny a pořádně jsem si vydrhla celé tělo, včetně vlasů. Po důkladné sprše jsem si okolo těla a vlasů omotala ručníky a postavila jsem se před svou velkou skříň v pokoji. Nikdy jsem jí nedokázala těmi pár kousky oblečení zaplnit celou. Proč taky, že ano?

Vzala jsem si černo bílé pruhované triko s dlouhými rukávy, přes něj černé triko s krátkým rukávem, se třemi dírami na levém boku a k tomu černé lehce potrhané džíny podšité hodně jemnou černou síťkou. Nebyl to úplně můj styl, ale zase jsem nechtěla jít celá v černém vytahaném oblečení jako nějaký zloděj. Stejnak jsem neodolala a alespoň kolem pasu jsem si vzala obyčejnou černou mikinu s kapucí. Co kdyby začalo za tak krásného prosluněného dne pršet? Co pak?

Ještě jsem si dosušila vlasy a rozčesala jsem si je. Protentokrát jsem je nechala rozpuštěné přehozené jakoby na patku na jednu stranu tak, že mi téměř překrývaly levé oko. Ještě jsem si na hlavu narazila černou kšiltovku a byla jsem hotová. Moc mi to s těmi barvami nevyšlo, ale snažila jsem se! Nazula jsem si kotníkové černé boty na vysoké podrážce. Zrovna jsem vycházela z mého pokoje, když jsem uslyšela domovní zvonek.