Sultánova moc

1. - Život vzhůru nohama

Mé jméno je Válide Sultan, dříve tomu však tak nebylo. Dříve jsem byla Haseki Taizé Sultan, ještě předtím Taizé Sultan, předcházelo tomu Taizé Hatun. Ale mé rodné jméno? Alesandra. Alesandra Lake. Dovolte mi Vám převyprávět svůj příběh. Příběh o strachu a bezmoci, ale i o naději a štěstí. Příběh o lásce a odvaze, který se udál před mnoha lety. Budu vám to vyprávět tak, jako kdybyste tak zrovna byli... Psal se rok 2025.

Crrrrrr Crrrrrr

Rozmrzele se posadím. Zvuk svého budíku z celého srdce nesnáším. Promnu si oči a podívám se na hodiny, je 8:02. Vedle mě na posteli leží notebook, ve kterém je pozastavený díl mého oblíbeného tureckého seriálu o sultánovi a jeho lásce, na který jsem koukala, než jsem usnula. Zaklapnu ho a vstávám z postele. Po vykonání ranní hygieny se oblékám a vyrážím do práce. Restaurace, kde pracuji, se nachází pár bloků od mého bytu. Beru si taxi a vyrážím. Po příjezdu do práce si beru zástěru a připravuji plac. Kouknu na hodiny a je 9:55, tedy mám ještě pět minut než na dveřích obrátím ceduli ze ZAVŘENO na OTEVŘENO. Beru telefon a píšu mojí mamce, jestli dnešek platí. Neodepíše hned, protože už je dávno v práci.

Když odbíjí hodiny, jdu otočit ceduli a s úsměvem čekám na první zákazníky.

***

Je hodina před zavíračkou a restaurace je už poměrně prázdná, když v tom do dveří vejde skupina snědých mužů s turbany na hlavách. Vybírají si stůl číslo šest a posadí se. Není to nic neobvyklého, naše město je centrem turistického dění a kousek od restaurace je i velký hotel. Chodí sem lidé různých národností. S již unaveným úsměvem beru meníčka a nesu jim je.

Anglicky pozdravím a zeptám se, co si dají k pití. Muži ovšem působí dost zvláštním dojmem. Jsou nepříjemní, odtažití a chovají se ke mně nadřazeně. Přehlížím to a odcházím. Už jsem toho tady zažila dost. Ovšem cítím na sobě pohled všech očí od stolu číslo šest. Je mi to nepříjemné, ale snažím se tím teď nezaobírat. Objednávku odnesu do kuchyně a kuchař rozmrzele povídá: „Krucifix! Vždyť za hodinu zavíráme, to nemohli přijít o něco dřív?!"

„No jo Stanley, jsou to čmoudíci, ti něco takového neřeší, vždyť víš," odpovídám s úsměvem kolegovi, který je zároveň i mým bývalým přítelem. Na rozchodu jsme se tenkrát domluvili rozumně a vycházíme spolu, hlavně kvůli klidu v práci. A kvůli provozákovi, je to zlatý člověk. Pojem „čmoudíci" vymyslel on. Není to hanlivé a ostatní hned pochopí o kom je řeč.

„No jo, no jo. Ale nemám je rád."

„Ale jdi. Jsou horší zákazníci." odpovím se smíchem a jdu chystat pití.
Když stolu číslo šest naservíruji pití, jdu za bar čekat na cinknutí z kuchyně. To už je restaurace prázdná, obsazen je jen stůl číslo šest a všichni jeho obyvatelé se na mě dívají a něco si říkají v řeči, které sice trochu rozumím, ale ne dost na to, abych si jejich slova přeložila. To už jsem nervózní, ale snažím se zachovat klid, protože vím, že oni prostě takoví jsou. Už se mi párkrát stalo, že mi jim podobní dělali různé perverzní návrhy, nejzajímavější z nich byl, když mi jeden starý... ehm, úchyl, slušně řečeno, nabídl, ať mu dělám kurtizánu, že mě zahrne bohatstvím, nebo co. Odmítla jsem samozřejmě.

Cink! Signál, že jídla jsou hotová. Když už zákazníci jedí začínám pomalu sklízet bar. Venku už se stmívá. Najednou jeden z nich houkne. Zvednu oči a vidím, že už dojedli. Je 21:50, bylo na čase. Beru kasírku a anglicky jim zdvořile řeknu, že za deset minut zavíráme, jestli by mohli zaplatit. Problém s tím kupodivu nemají. Pak odchází a já jim přeju příjemný večer. Všichni se uchechtnou a jeden z nich mě sjede od hlavy až k patě, zašklebí se a jde za ostatními. Panebože to bylo divný, pomyslím si. Rychle za nimi zamykám a otáčím ceduli. Jdu pokračovat v úklidu.