Sultánova moc

33. - Sultánka mého srdce

Probudila jsem se. Cítím levandulovou vůni kadidla, mou nejoblíbenější.

Nejdřív nechápu, my máme doma kadidlo? Ale pak mi to dojde.

Nejsem doma. Jsem v sultánském paláci Topkapi, kde jsem prožila nádhernou lásku, které je už ovšem konec. Je zničená. Z té lásky vzniklo dítě, syn. Můj syn. Počkat?!

Prudce otevřu oči a posadím se. Au! Bolí mě celé tělo. Úlevně si oddychnu, když nalevo ode mě uvidím kolébku a v ní spící dítě. Krásné miminko s jemnými černými vlásky. Je tak maličké. Můj malý, krásný syn. Ve dvaadvaceti, skoro třiadvaceti letech jsem se stala matkou. Jsem na sebe pyšná, že jsem ten porod nevzdala po tom, co jsem viděla a přivedla prince v pořádku na svět. Alespoň nějaké potěšení a útěchu tu budu mít. Nikdy nebudu sama, když už jsem se teda probrala. Už nikdy. Tohle malé princátko se mnou bude navždycky.

Je opravdu kouzelný, tak roztomilý. Sednu si na okraj postele a nakloním se nad kolébku. Klidně spinká, takže ho do ruky brát nebudu, ale jakmile se vzbudí asi ho umačkám. Dal mi zabrat, dareba jeden. Ale stálo to za to. Při pohledu na něj, ale vidím Ahmeda, je mu neuvěřitelně podobný. Má jeho vlasy i rysy obličeje. Jestli pak má i jeho oči? Zajímalo by mě, co má po mně.

Pohladím ho tvářičce a zase si lehnu, protože sedět mě vážně bolí.

Nikdo v pokoji není, ale když jsem vyčerpáním omdlévala, byla tu Ariel s Ayse a doktorkou. Vzpomínám si, co jsem synovi řekla.

Doufám, že nebude jako jeho otec. Sliboval mi lásku, ale stejně mě podvedl. Jako každý sultán, i on svou ženu zklamal. Zklamal její lásku a důvěru, nikdy mu to neodpustím. Zničilo mě to. Slzy se mi derou na povrch a já je nechávám volně téci, protože ze sebe potřebuji dostat to neuvěřitelné zklamání a smutek, které mi způsobil jediný muž, kterého jsem ve svém životě tak moc milovala. Nikdy jsem necítila to, co s ním. Nikdy.

Najednou se otevřou dveře a dovnitř nakoukne hlava Ariel. Moje milovaná sestřička.

"Taizé!" zděsí se, když mě vidí brečet. Přiskočí k posteli a obejme mě. "Copak je sestřičko?"

"Ahmed mě podvedl, Ari. Viděla jsem to a z toho šoku začala rodit. Proto je tu princ dříve," odpovím jí mezi vzlyky.

"Ale on tě nepodvedl, Sandro. Nedělej ukvapené závěry. Vyhodil ji a ještě ji provdal!" vybalí na mě jedním dechem a přitom mi drtí ruku.

"Cože?!" vykřiknu samým překvapením až vzbudím prince, který začne plakat.

"Ale no tak miláčku." Vezmu ho do náruče a konejším ho, skoro okamžitě se uklidní a dívá se jen na mě. Musela jsem mu moc chybět. Novorozené děti uklidňuje vůně jejich matky a taky její hlas, který si jako jeden z mála pamatují z lůna. Má modré oči, jako Ahmed.

Ahmed.

"Ahmed!" vyhrknu. "On Gaiu nepřijal? Fakt ne?" V mém hlasu byste mohli zaslechnout naději a obrovskou úlevu.

"Ne, opravdu ji nepřijal, vyhodil ji, ale to už jsi asi neviděla," informuje mě Ariel.

"Neviděla, měla jsem porodní bolesti Ariel, neviděla jsem nic. Byla to nepředstavitelná bolest. Úplně mě rozhodilo, když jsem ji viděla vcházet do jeho komnaty. Málem mi bouchlo srdce," přiznala jsem se.

"Ale on by ti to nikdy v životě neudělal, to Válide, vždyť víš, prostě zvyk nebo co. Ale on se nikdy nedá. Miluje vás oba," políbí malého na čelo.

"Byl tu? Jak dlouho jsem byla vlastně mimo?"

"Celý den a jednu noc. Měli jsme o tebe strašný strach, ale paní doktorka říkala, že si prostě jen potřebuješ odpočinout a vyspat se. Dospat ty dva dny, co jsi strávila v bolestech. Ahmed tu byl několikrát včera, jak mu to jen práce dovolila." Najednou se jí rozzářily oči.