Sultánova moc

20. - Šok

Ležím Ahmedovi na hrudi a on si hraje s mými vlasy.

Ještě před chvílí jsem měla pocit, že jsem snad uběhla maraton nebo co. Ahmed mě začal hladit po zádech a já se rozhodla, že ho trochu vyzpovídám, mám v hlavě hodně otázek už dlouhou dobu. Chtěla bych na ně znát konečně odpovědi.

"Ahmede," začala jsem pomalu.

"Ano, lásko?" Při tom oslovení jsem se musela usmát.

"Mohla bych se tě na něco zeptat?" Začínala jsem být zase nervózní. Stačí jedno špatné slovo a mohl by mě zavrhnout.

"Jistě že. Něco tě trápí? Zníš smutně." Tak to slyšíš dobře.

"Ne, ne, to ne. Jen mám nějaké otázky už delší dobu, bála jsem se tě, na ně zeptat. Pokud mi nebudeš chtít odpovědět, prostě mlč. Jen se na mě, prosím, nenaštvi." Hlas se mi začínal klepat. Radši jsem si sedla a opřela se o rám postele. Nic extra pohodlného, ale potřebuji vidět výraz v jeho obličeji. Pro jistotu, abych věděla, kdy mlčet.

"Taizé, co se děje?" překvapeně se posadil. Výhled na jeho božské tělo mě na chvíli zastavil.

Zatřásla jsem hlavou abych se vzpamatovala. "Ano, dá se říct, že no..."

Přimhouřil oči. Je zvědavý. "Mluv," změnil tón hlasu.

Málem jsem ztratila odvahu, ale už jsem to zakecat nemohla. "Jsem první a zatím, díky bohu, jediná, koho sis zavolal. Jenomže stejně jako nejsi hloupý ty, nejsem hloupá ani já. Nebyla jsem první žena ve tvé posteli. Jenže Válide se mi nikdy o jiné nezmínila, nemyslím tím, že se mi musí zpovídat, jistě že ne. To spíš já ji. Ale vrtá mi to hlavou." Bedlivě mě poslouchal. "Totiž já od malička hltám každé slovo, film či knihu o Osmanské dynastii. Je to jeden z mých koníčků. A proto vím, že každý sehzade byl po dovršení šestnácti let poslán do jedné z provincií říše. Nejstarší do Manisy, pak Anatolie. Ostatní neznám, ale každý si už v tomto věku založil svůj vlastní harém a po nastoupení na trůn si přivedl svou první favoritku, často už s dětmi. Ty jsi ale přišel sám. Já vím, že mi toho vlastně nic není, ale jsem zmatená z celého systému tady. Už dávno není středověk, ale tady vlastně je. Až na pár věcí," dokončila jsem svůj monolog. Celou dobu jsem si koukala na prsty a hrála si s nimi, různě je proplétala a tak.

Když jsem zvedla oči k Ahmedovi, měl zamyšlený výraz.

Chvíli mlčel. Už jsem to začínala brát jako jasnou odpověď, ale najednou promluvil.

"Nemýlil jsem se v tobě. Jsi opravdu chytrá a všímavá," řekl mi, ale jeho výraz se nezměnil.

"Můj otec-," zasekl se. Tady bude něco špatně. Povzdechl si. "Můj otec byl přímo ukázkový... sultán." Já si to myslela. Už jen z toho důvodu, že je tu Mohr.

"Moje matka o tom věděla, ale nezabývala se tím. Víš, ona je hodně zarputilá muslimka, nepřišla sem jako ty, jejich sňatek byl domluvený a ona byla vychovávána tak, aby poslouchala a dělala to, co se od ní očekává. Totiž aby rodila." Tohle je opravdu jako středověk. "Matka po sňatku nikdy nevystrčila paty z paláce, i když mohla. S otcem mohla jezdit na jednání, na schůze divanu. Ale ona se prostě zasekla v čase. Pochází ze velmi starého rodu, oni novoty nesnášejí. Jenomže můj otec byl přesně její opak. Miloval modernu a a různé technické vymoženosti. To on nechal přestavit Topkapi i hammam. Nechal sem zavést elektřinu, odpady a tak dále. Matka s tím moc nesouhlasila, ani její rodina, ale už nemohli nic dělat. Už byla Haseki a ta nesmí svému muži nikdy odporovat. To si mimochodem pamatuj." Při poslední větě na mě ukázal a pousmál se. Bylo to od něj milé, ale mě k titulu Haseki stále chybí jedna dost podstatná skutečnost, taková malinká, jeho malá kopie. "Když jsem vyrostl, poslali mě do Manisy, to ano. Jenže já harém nechtěl. Přišlo mi to hloupé, chtěl jsem se stýkat se ženami, to ano, ale nechtěl jsem, aby byly otrokyně. To se mi po nastoupení na trůn stejně nepodařilo prosadit, což je očividné. Ale když jsem byl princ, tak mě nechali. Takže jsem byl jakýsi guvernér Manisy, když to přeložím do dnešní řeči. Mimochodem tahle hierarchie byla obnovená ve dvacátém století. Potomci sultánů se přihlásili o své právo, což jim nikdo nemohl vzít. Byl to šílený převrat."

Hm, zvláštní. Ve škole jsem o tom neslyšela ani slovo, ale alespoň mi to mnoho vysvětluje.

"Ahmede," musela jsem, "promiň, že tě přerušuji, ale ve škole jsme se o tom nikdy neučili. Ani venku ani tady. Vždyť je to část historie, ne?"

"V pořádku. Ano to je, ale nemluví se o tom. V ostatních zemích to vlády vědí, ale mezi lidi se to neposílá. Turecko je prostě znovu sultanát, ne republika. V paláci se zavedl skoro původní způsob žití a vzhledem k našemu náboženství se to už ani nezmění. A teď k odpovědi na tvojí otázku." To se mi usadil knedlík v krku.

"Máš pravdu, ženy jsem měl. Stýkal jsem se s nimi stejně jako ty s jinými muži. Ale předpokládám, že toho mám za sebou víc, vzhledem k tomu kolik mi je. To ty asi nevíš viď?"

Tak teď jsem se prudce narovnala a vytřeštila na něj oči.

Cože sakra? Vždyť vypadá věkově ke mně.... Kolik mu teda je?

"Cože?" vyhrkla jsem. Mám pocit že jsem měla podobnou barvu jako mé šaty. Spíš stejnou.

"No," začal se smát. Co je tu k smíchu krucifix?! "O sultánově věku se nikdy nemluví moje milá. Ani on o něm normálně nemluví. Logicky proto, se to neví."

"A můžeš mi tedy prosím, po roce našeho," já nevěděla prostě jak to nazvat, "setkávání," zamračil se, "říct, kolik ti vlastně je?" Slovo kolik jsem dost zdůraznila. Zděsila jsem se.

"Třicet sedm." Znělo to jakoby mi říkal jaké je právě počasí. Proboha, ví kolik je mně?!!

Nejsme ve středověku. Prostě už ne. V tomhle století se to sice občas někde stává, že se dají dohromady muž a žena kteří jsou od sebe věkově daleko. Ale já to nesnáším. Přijde mi to odporný.

"Ahmede," podívala jsem se mu do očí a objala se rukama.

Očima se zabodl do těch mých. "Ano?"

"Víš, kolik let je mně?" Do očí se mi hrnuly slzy, protože jsem nevěděla, jestli tohle vůbec někdy překonám. Projela mnou vlna zvláštního odporu.

"Vím," řekl a sklopil oči.

"Myslel jsem, že se na to už dneska nehraje. Není to jedno? Vždyť si tak rozumíme," zněl vyděšeně a měl proč. Dělalo se mi špatně. On to celou dobu věděl. Věděl, že jsem sotva po škole a stejně mě svedl.

Začal se ke mně pomalu přibližovat. Asi mě chtěl obejmout nebo tak něco, ale já prostě nemohla. Já vím že se vám to zdá přitažené za vlasy, jenže já tohle opravdu nemám ráda. Nesnesu to! Je o 15 let starší!

"Nesahej na mě," vyhrkla jsem a on se zastavil a vyděšeně se na mě podíval. Ó, pozór, samotný sultán mě poslechl a zastavil se. I když před hlasem, který jsem teď nasadila by se zastavila snad i zombie. "Musím na vzduch," vyhrkla jsem a vyskočila z postele.

Když už myslím, že jedna noční můra končí, začne druhá.

Jenže tím to právě ještě zdaleka nekončilo, ale to jsem ještě nevěděla.

Žádný extra vzrůšo no. Jaký máte názor na velký věkový rozdíl vy? :)