Sultánova moc

26. - Vyléčená

Už to byl zase další měsíc, co jsem ležela u Ahmeda v pokoji, lépe řečeno v jeho posteli. Nechtěl mě pustit na ošetřovnu a tak paní doktorka musela chodit za mnou sem. Naštěstí nevypadala, že by jí to extra vadilo. Ahmed byl celé noci v pracovně. Vzácně seděl za svým stolkem v komnatě.

Za to Ariel u mě byla neustále, skoro se odsud nehnula, jen když musela na hodinu. Jakmile se mi udělalo lépe, nosila mi učení sem.

Říkala, že Ahmed se celý ten týden, co jsem byla v bezvědomí, ode mne ani nehnul. Nedokázal řídit zem, když jsem byla mimo, prý to ani nezkoušel a proto měl teď tolik práce. Hřálo mě u srdce, že měl strach, protože bylo vidět, že mu na mně záleží. Jenže to bylo všechno. Žádné jiné projevy náklonnosti.

Doktorka mi nedovolila si vyndat kanylu, ve které byly nějaké léky, co mi měly napravit žaludek a proto bylo moje koupání velmi vtipné.

Jen sem přinesli jakýsi lavor, žínky na omytí a musela jsem se koupat takto. S vlasy mi pomáhala Ariel. Byla skutečně ráda, že je se mnou a já byla zase ráda, že je tady alespoň ona.

Ahmed u toho nikdy nebyl.

Ari mi vyprávěla, co se dělo v harému. Gaia prý chtěla za sultánem a vyslovila se Válide, jenže ta jí odsekla, že je sultánova postel obsazená a když Gaia navrhla její pokoj, Válide jí, prý velice důrazně vysvětlila, že až bude Sultán chtít, přijde za kým chce.

Jenže on nikdy za nikým nepřišel.

Dělalo mi to neskutečnou radost.

Žádná jiná z holek prý o sultána očividný zájem nejevila, takže si Ariel myslela, že ho nikdo nechce.

Jenže to se mýlila, ony to jen neřeknou nahlas.

Ari byla snad jediná, kdo ho opravdu nechtěl. Pomalu, ale jistě si zvykala na zdejší systém. Byla ráda, že jí nikdo neubližoval. Ani se jí nedivím. O tom, co prožila, stále nemluvila, ale podle doktorky je už skoro v pořádku. Díky bohu.

Zrovna jsem překládala turecký text z učebnice, když vešla Válide.

Chtěla jsem i hned se zvednout, abych se jí poklonila, ale jediným pohybem ruky mě zastavila. A tak jsem si aspoň sedla s rukama sepnutýma pod hrudí a sklopila obličej.

Byla jsem jako podle pravítka. "Dobrý den, Válide," pozdravila jsem.

"Dobrý den. Taizé." Zvedla jsem zrak. "Vítej mezi živými. Můj syn se o tebe hodně bál. Promiň, že jsem nepřišla dřív, měla jsem práci." Nechápu, proč se mi omlouvá. Zrovna ona. Nemá horečku?

"Valide, vůbec se mi za nic omlouvat nemusíte. Nemusíte za mnou přece chodit."

"To nemusím, ale chci. Jsi jediná dívka, která mému synovi takto učarovala. To se stalo naposledy za dob sultána Sulejmana."

"Znám ten příběh. Bylo o něm natočeno mnoho filmů a seriálů. Viděla jsem všechny několikrát a Osmanské tradice a zvyky mě natolik zaujaly, že jsem si o nich pak i hodně četla," přiznala jsem jednu z mých vášní. Byla to ironie, ani ve snu by mě nenapadlo, jak se mi to jednou bude hodit.

"To je nepochybně zajímavé. Bylo na tobě vidět už na začátku, že víš co máš dělat. Je to pozoruhodné," usmála se. Ona se někdy směje?

"Ano, ale stejně jsem se tady toho ještě tolik naučila, především jazyk tedy."

"To ano. Ale tvá prořízlá pusa ti zůstala," podívala se na mě vážným pohledem. Ajaj.

"Sultánko, snažila jsem se ze všech sil, se ovládat. Nevím, co to do mě vjelo. Je mi to líto, Válide," sklopila jsem se provinile oči.

"To by mělo. Syna to mrzí, Taizé." To je fakt. Všimla jsem si, že po prvotním šoku z mého probuzení se mnou moc nemluví.