Sultánova moc

24. - Vězení

Netuším, jak dlouho mě tu vězní, ale pár dní už to bude.

Je tu strašná zima a smrad. Děsí mě to tady. Jsem v kamenné cele bez jediného okna. Jediný východ jsou mříže, které jsou zamčené. Jsem tu úplně sama. Ani hlídač není na dohled. Očividně tady prostořekost opravdu patří mezi jedny z nejtěžších prohřešků, soudě dle jídla a zakalené vody, kterou mi dávají. Co bych dala za zlaté domácí vězení od mámy, která mi aspoň dávala normálně najíst a navíc mi nebyla zima. Připadá mi to směšné, asi už šílím.

Několikrát jsem se pokusila lomcovat s mříží, volat o pomoc a taky jsem zkoušela jestli tu náhodou není nějaký kámen, který by se dal zastrčit a tím by se otevřela tajná chodba jako ve filmech, jenže tady vážně nic takového není.

Hlasivky mám skoro vykřičené, bolí mě hlava, oči a žaludek. Z té zimy mám úplně ztuhlé tělo a moje vlasy vypadají jako potřené olejem. Nedivila bych se , kdybych se z nich dal ždímat. Fuj.

Chci domů.

Domů do normálního světa, zpátky do našeho století. Zpátky do máminy hřejivé náruče.

A co Ariel? Určitě si jí už zavolal, ten muž, který si troufnul říkat, že mě miluje. Taková podlá lež.

Přiznala jsem si, že ona za to nemůže. Odpustila jsem jí. Určitě na ní bude hodný, on to umí.

Bude se mít dobře.

Moje malá nevinná sestřička.

Vzpomínám na den, kdy se narodila. Byla takový maličký roztomilý uzlíček. Svými prstíky mě vzala za malíček a usnula mi v náruči. Věděla jsem, už tenkrát jako malá, že ji budu navždycky milovat. A taky to tak je, jen už mi jaksi vyrostla.

Táta tenkrát taky zářil, táta, můj tatínek, který vždycky přišel s naprosto ztřeštěným nápadem a všechny nás tím rozesmál. Měl vzácný dar odlehčit jakoukoli situaci. Dokonce rozesmál i mámu, když se kroutila v porodních křečích.

Ano, pamatuju si to. A nikdy na to nezapomenu, jak se z její bolestné grimasy vyklubal úsměv, dostala by záchvat smíchu, ale to už se Ariel opět hlásila o slovo.

Tati, není den kdy by jsi mi nechyběl. Jsem ráda, že ses tohohle nedožil.

Zavřela jsem oči a chtěla se pohnout, seděla jsem totiž opřená o kameny , ale už to nepříjemně studilo. Jenže se ozvalo poranění boku.

Když mě sem totiž přivedli, hodili mnou do cely a já upadla na jeden ze šutrů, který tu leží. Po tom, jsem dostala klasický trest, což je sto ran holí do chodidel. Nechcete vědět, v jakém stavu jsou. Vlastně jsem i čekala, že mi vyříznou jazyk, ale to se díky bohu nestalo.

Tím, že mé nohy už několik dní nikdo neléčí, se mi ranky zanítily a já už nemůžu chodit.

Bok mě šíleně bolí, pod šaty budu mít obrovskou modřinu, jestli jí vůbec ještě někdy uvidím.

Mám pocit, že umírám. Asi je to moc, ale jsem tak vyčerpaná.

Říkáte si asi z čeho? Především z toho hnusného jídla a vody, které mě nejspíš otrávili.

Ahmede, promiň mi, omlouvám se za to, co jsem řekla.

Najednou jsem měla potřebu říct něco nahlas, aby to poslední co řeknu, bylo krásné. Docházely mi totiž síly.

"Ahmede," zachraptěla jsem, co nejvíc nahlas to šlo. Přála jsem si, aby mě slyšel. "Ahmede, miluju tě," řekla jsem a poslouchala slabou ozvěnu svého zbídačeného hlasu. Odkašlala jsem si. "Ahmede, já nechtěla. Odpusť mi prosím," žvatlala jsem si pod vousy a ani nevnímala zvuk kroků, které se rychle blížily. "Ahmede, jsi můj svět." Přála jsem si, aby mu to neviditelný vánek donesl až k uším. Tak moc jsem si přála, aby věděl, že lituji všeho, co jsem v uplynulých dnech řekla.

Padala mi hlava, usínala jsem. "Tati..." vydechla jsem, myslíc si, že ho každou chvílí uvidím.

"Taizé, proboha, Taizé!" Donesl se k mým uším křik, toho nejkrásnějšího hlasu, jaký jsem kdy slyšela. Ale zněl zoufale. Proč ? Kdo to byl?

"Sakra odemkni už ty dveře," křičel ten hlas a nějaký druhý vedle něj koktal, že se snaží. "Taizé, Taizé lásko, vydrž, soustřeď se na můj hlas, neusínej, nesmíš usnout," mluvil ke mně. Byl mi povědomý , ale mozek mě neposlouchal, nedokázala jsem si vzpomenout. "Tak dělej krucinál." Byl zoufalý. Připomnělo mi to hádku s Ahmedem na balkoně. Taky takhle zněl. A pak, mi to došlo.

Otevřela jsem oči a začala křičet, no spíš sípat. Viděla jsem ho, byl to on. "Ahmede, Ahmede pomoz, prosím." Slzy přišly, ale netuším z čeho se vytvořily, protože jsem za poslední dny vyplakala snad všechny jejich zásoby.

Chtěla jsem vstát a běžet k němu, ale když jsem se silou vůle odlepila ode zdi, ač jsem byl v sedě, byla jsem tak slabá, že jsem se převážila a naprosto nechtěně si se žuchnutím lehla na zem.

"Taizé, Taizé lásko, nehýbej se. Nesmíš se hýbat. Mříže se zasekly, vydrž prosím." Ve tváři měl zoufalý výraz a lomcoval s tím kovem, který nás k sobě tak krutě nechtěl pustit.

Ležela jsem na zdravém boku, s hlavou na ruce a dívala se, jak s mým vězením zápasí. Tak moc jsem se ho toužila alespoň dotknout a proto jsem se začala, zbylou špetkou síly, plazit. "Ahmede," vzlykla jsem, "odpusť mi prosím." Brečela jsem jako želva.

"Taizé, nevyčerpávej se, nesmíš upadnout do kómatu, nemusela by ses už probudit," řekl mi, ale já na to nedbala, potřebovala jsem nutně k němu. Jeho hlas mi dodával jakousi sílu.

Pak jsem zaslechla ránu a když jsem zvedla zrak, mříže se rozletěly a Ahmed byl několika skoky u mě.

"Taizé, miláčku." To už jsem ležela, úplně vysílená na zádech.

Vzal můj obličej do dlaní a vlepil mi polibek na čelo. "Jsem špinavá," zamumlala jsem. I když jsem byla v polobezvědomí, přišla jsem si trapně.

"To mě teď ani trochu nezajímá. Pojď, opatrně." Vzal mě do náručí jako bych nic nevážila.

Neměla jsem ale sílu k tomu, mu dát ruce kolem krku, a tak jsem se alespoň přitulila k jeho hřejivé hrudi. Zaslechla jsem tlukot jeho srdce. I když byl velice zrychlený, uklidňovalo mě to.

"Okamžitě doktorku do mé komnaty, dělej," zahřměl na někoho a já slyšela, jak ten někdo běží pryč.

"Taizé, bude to dobré slibuju. Vyléčím tě," mluvil ke mně, starostlivě a tak láskyplně. Jenže já mu nemohla odpovědět, nešlo to. "Neusínej, lásko, vnímej mě!" Byl zoufalý. Nechápala jsem ale, proč? Jak mě to vlastně oslovuje? Nemá snad Ariel?

Na krátkou chvíli jsem zadoufala, že si ji nezavolal. Jenže když mě přinesl do jeho komnaty, což jsem taky nechápala, zaslechla jsem vyděšený výkřik, který byl nezaměnitelný. Byla tady.

"Sestro, sestro, sestro, sestřičko," křičela.

Ocitla jsem se na posteli, z těch nejposlednějších sil jsem otevřela oči. Nade mnou se skláněly dva důvěrně známé obličeje. Teď ovšem oba vyděšené a Ariel plakala.

Chytla mě za ruku. "Sany, co ti to udělali," vzlykla.

"Ariel," vydechla jsem. "Nezlobím se na vás. Přeju vám jen štěstí," vydechla jsem namáhavě, ale pak už jsem omdlela. Řekla jsem to především proto, že jsem si myslela, že umírám.

Nemohla jsem vidět jejich překvapeno-vyděšené výrazy, když si uvědomili, co si myslím.

Protože já už pak nevnímala nic.