Sultánova moc

36. - Návrat

Nemohla jsem ani sama vstát, v jakém jsem byla šoku.

Celé roky se o někoho příšerně bojíte, o někoho, kdo při vás celý váš život stál, ať se dělo cokoliv. O někoho, ke komu jste si vždy mohli přijít pro radu, o někoho kdo vás vždy utěšil, kdo vás vychoval.

A pak se po letech ten někdo objeví u vás v pokoji, živý a stále se stejným hřejícím úsměvem.

Moje máma se na mě usmívala, Ariel hladíc po vlasech, která ji div neumačkala. Myslím, že se jí taky špatně dýchalo.

"Ales," zašeptala máma a natáhla ruku. Snažila jsem se zvednout, ale nohy jsem měla jako želé. Zezadu mě popadly dvě silné ruce a beze slova mě zvedly. Doklopýtala jsem s malou pomocí k posteli a svalila se mámě do klína. Brečely jsme všechny tři a pak se zavřely dveře.

"Mami, mami proboha," vzlykala jsem. Ariel nebyla schopná vůbec mluvit a máma nás jen hladila po vlasech.

"Holčičky moje krásný. Takové štěstí."

"Nemůžu tomu uvěřit," řekla jsem po asi dvaceti minutách, kdy jsme se trochu uklidnily, ale Ari furt plakala.

"Ty vážně žiješ," vydechla jsem. Až teď jsem si totiž troufla přiznat, že jsem si myslela, že život u Mohra tak dlouhou dobu nemohla přežít.

"A vy taky. Díky bohu. Díky bohu," šeptala máma.

To už jsme ležely na posteli, máma uprostřed a obě jsme se k ní tulili. Bylo to, to nejkrásnější shledání, po letech. Shledání o kterém jsem tolik snila. Moje koruna ležela na stolku.

"Přivedl tě Ahmed mami?" promluvila jsem po další chvíli ticha.

"Osobně ne, nějací jeho muži. Odvedli mě do nějakého luxusního pokoje, a odešli. Vůbec jsem nevěděla kde jsem, ani co se zase děje. Po chvíli přišel i se svojí matkou a všechno mi vysvětlil. Vím všechno, zlatíčka moje. Ale stále tomu nemůžu uvěřit. Je to jako spasení," vydechla.

"Tady vám už nic nehrozí." Posadila jsem se a chytila mámu i Ariel za ruku. "Tady jste v bezpečí, on se nás postará, už vám nikdy nikdo neublíží. Slibuju."

"Já to už vím," ozvala se konečně Ariel.

"Maminko, Ahmed je úžasný člověk, je strašně hodný, všichni tady," usmála se.

"Já vím děti moje, jen mi to přijde jako v nějakém filmu. Nemůžu uvěřit tomu, že je konečně se vším konec." Úlevně si položila hlavu.

No nebyl tak docela, ale k tomu až později.

"Potkala jsi se tedy i s Válide, jo?" Trochu mě tohle setkání děsilo.

"Ano, musím uznat, že je to pozoruhodná žena, nejdřív na mě nepůsobila dobře. Vypadala... no namyšleně, ale pak, když jsem s ní strávila zbytek času, se ukázala jako hodná a přívětivá žena. Vyprávěla mi ovšem, co se tu stalo, protože ten Ahmed měl nějakou práci nebo co, svěřil mě jí." Vykulila jsem oči. Válide a přívětivá? Leda když se dobře vyspí.

"Byla jsi v hammamu viď?" zeptám se, když si všimnu, v jakém je vlastně stavu. Byla umytá, upravená a v čistých šatech. Když jsem si ale uvědomila, jaké šaty má na sobě, rozzářila jsem se. Byly Válide. Neuvěřitelné.

"Byla, bylo to úžasný. Všichni se ke mně chovali tak opatrně, jako kdybych byla z porcelánu," smála se.

"Vždyť jsi, mami." Objala jsem jí. Byla jsem tak ráda, že je tady. Ony obě. Původně jsem se o jejich návrat chtěla postarat sama, ale osud jménem Ahmed, mne předešel.