Sultánova moc

31. - Požehnaný stav

Polibky si bral s takovou vervou, že jsem myslela, že mi vykloubí čelist.

"Já už to nevydržím," zavrčel a začal mi vyhrnovat sukni.

"Ahmede, tady ne." Snažila jsem se bránit, protože tady mi to opravdu nepřipadalo moc vhodné, jenže on na to nedbal.

"Je mi srdečně u prdele, kde si tě po tom prokletým měsíci a půl vezmu. Já už nedokážu čekat."

Zavzdychala jsem. Jeho slova na mě měla přímo euforický účinek. Ale dostalo mě, jakým stylem mluví. "Lásko, tady to přeci nejde." Snažila jsem se mu vysvětlit, jenom že to už jsem bojovala s jeho rozepínáním od kalhot.

Bylo to prostě instinktivní. Můj mozek chtěl něco, ale tělo ho absolutně neposlouchalo. Nikdy se ty dva v jeho blízkosti neshodnou.

"Mlč," přikázal mi a jedním švihem mě nadzvedl za stehna.

"Snaž se být potichu," zašeptal a jediným prudkým pohybem si mě vzal.

Stejně jsem vykřikla. Co si jako myslel, že po takové době udělám? Budu zticha?

V jeho pohybu byla znát jasná zoufalost a naléhavost s jakou mě potřeboval.

Koneckonců jsem i já potřebovala jeho.

Rukama mi rychle rozepínal výstřih, měla jsem pocit, že až tohle skončí, budou knoflíčky z něj ta tam. Spíš ho totiž trhal. Také hlasitě vzdychal. Neudržel to stejně jako já.

Když bylo po všem, seděli jsme v objetí opřeni o dveře.

Nebudu vám lhát, cítila jsem velkou úlevu. On očividně také.

Po chvilce jsem zívla. Tohle byla ta energie, která mi bránila ve spánku. Jenže už byla pryč. Nebo jsem si to alespoň myslela.

"Půjdeme si lehnout, co ty na to?" navrhnul potichu a já jen souhlasila.

Vstali jsme a on si propletl své prsty do mých.

Cestou po chodbách jsem si snažila přidržovat rozevlátý výstřih, který jsem už opravdu neměla jak zapnout.Potkali jsme jen pár kalf, které měly zrovna noční službu v prádelně. Pobaveně se uculovaly a já byla rudá až na pr... Ahmed se usmíval na všechny světové strany, oh, jak nenápadné. Celý palác musel vědět, že si sultán užil se svou oblíbenkyní jinde, než u něj v komnatách.

A když říkám celý palác, tak tím myslím opravdu celý palác. Drby kalf se tady rozšiřovaly nadsvětelnou rychlostí.

Když jsme přišli k němu, začali jsme se svlékat, abychom mohli jít spát. Mě to moc dlouho netrvalo, díky jeho útoku na můj dekolt jsem šaty jen shodila z ramen a lehla si. Jenže když jsem vzhlédla, byl Ahmed vysvlečený teprve jen z horní části své uniformy a mé libido se, i přes mou únavu, při pohledu na jeho dokonalé tělo zase ozvalo. Zavrtěla jsem se, abych to zahnala, jenže Ahmed si toho všimnul, když si lehal ke mně.

"Copak je?" pobaveně nadzvedl obočí a lehl si na bok čelem na mě. Rukou si podepíral hlavu.

"Ty jsi," vydechla jsem, "neskutečně nádherný." Milovala jsem ho celým svým srdcem, tělem i bytím. Oči bych měla vždy jen pro něj, i kdybychom byli kdekoli jinde na světě.

"To ty jsi ta, která tu vypadá jako bohyně," zapředl a přejel mi prstem po rtech. Zatajil se mi dech. Pomalu, ale jistě jsem se utápěla v modrých hlubinách jeho očí.

"Tvoje rty, tvoje oči, vlasy i tvé tělo, jsou jako ze snu, drahá Taizé. Jsi moje vysněná žena. Moje huriska." Jeho slova byla tichá a něžná, plná lásky.