Sultánova moc

17. - Ariel

Po tom, co Válide odešla říct i svůj monolog nově příchozím, jsem se na oba sourozence s vděkem podívala.

"Neskutečně vám oběma děkuji! Nevím co bych si počala, kdyby Válide nesvolila. Já vím, že tímhle jsem porušila pravidla, ale potřebuji ji mít u sebe," vyhrkla jsem.

Ahmed mě vtáhl do objetí a dal mi polibek do vlasů. Tak krásně voněl. Bylo to uklidňující. Ale po malé chvilce jsem se od něj odtáhla a celá červená se podívala na Halime, která se ale k mému úžasu, usmívala jako měsíček na hnoji.

"Jste krásní," zavrněla a já zrudla ještě víc. Totiž projev náklonnosti takhle veřejně nebyl dovolen. Stejně jako mnoho jiných věcí. Takový už byl harém, jenom že mu vládl sultán, který to měl v hlavě v pořádku a choval se normálně. Ne zastarale, jako jeho matka.

"Nemáš vůbec za co, Taizé," řekl něžně a pohladil mě po tváři. "Musí pro tebe být neskutečné, že je tady. Je to zázrak."

"To je, boží zázrak," přitakala jsem.

"To je určitě tvá odměna za přestoupení na víru," usmál se na mě můj modroočko.

"Ne, ne. Největší odměna bude požehnaný stav," pronesla důležitě se zdvihnutým prstem Halime a já se zachmuřila. Stále se mi totiž nepovedlo otěhotnět.

Je sice pravda, že to, že se tu objevila Ariel mi můj plán z jedné části ulehčilo, ale stále tu nebyla máma.

Halime pak odešla za svou matkou a Ahmed se na mě usmál. "Neboj se, já tě miluji i bez prince," pronesl něžně a zase mě objal. "A určitě se to brzy povede, hm?" zvedl mi ukazovákem tvář a já se na něj láskyplně podívala. Byli jsme do sebe zamilovaní jako dva blázni.

"S boží pomocí," zazubila jsem se a on mě políbil. Ještě že ho mám.

Po chvíli k nám přišla Válide a Gulfem už vedla novou skupinu do hammámu. Každá dívka si nesla svou hromádku oblečení.

Podívala jsem se na Válide s nevyřčenou prosbou v očích. Pochopila a pokynula mi rukou.

Čapla jsem Ariel za ruku a vzala jí stranou. Vděčně se usmála. "Vůbec nechápu, že tohle ještě existuje," usmála se. To mě donutilo taky k úsměvu.

"Já to taky nejdřív nechápala, ale je to tak. Ale ty teď budeš už jen se mnou. Pojď do mého pokoje, vezmu si věci a půjdeme se vykoupat spolu, co ty na to? Pak tě vezmu k doktorce. Válide Sultan, matka sultána, mi dovolila si tě vzít do péče. Teď už jsi jenom moje," vychrlila jsem a ona se na mě vděčně nalepila. Objetí jsem ji se stejnou vervou opětovala.

"Jsem ráda, že jsme zase spolu, že jsi se mnou, Aleso," řekla a já se pousmála. Musím jí toho tolik říct.

"Pojď, promluvíme si. Musíš toho hodně vědět," vzala jsem jí za ruku. "Teď se ještě musíme uklonit. Támhle," ukázala jsem nenápadně prstem, "stojí s Válide samotný sultán. Všechno ti vysvětlím, jen se teď pojď uklonit. To musíme, než odejdeme."

"Sultáne, Válide, sultánko," poklonila jsem se a Ariel mě krkolomě napodobila. "Omluvte nás, prosím."

"Jistě, Taizé. Běžte," usmál se Ahmed. Obdarovala jsem ho zamilovaným pohledem a pak odvedla sestru do patra pokojů.

"V první řadě, už se nejmenuju Alesandra, ale Taizé, Taizé Hatun. To jméno mi dal sultán."

"Jo, něco takovýho jsem už pochytila, ale přijde mi to divný. Jsi prostě moje Sanuš," zubila se a já se zhrozila z toho, v jakém stavu její zuby jsou. Bože, co s ní kdo udělal.

"A taky jsem muslimka," pověděla jsem jí, když jsme přišly do pokoje a Ariel vyprskla smíchy. Myslím, že byla na hranici šílenství.

"Cože?"

"No jo, jsem muslimka. Jsem sultánova žena. Teda skoro, chybí mi ještě dítě." To už Ariel seděla na posteli a nechápavě mě pozorovala. Byla dost zmatená a já se jí vůbec nedivila.

Vzala jsem si věci do hammámu. "Pojď, vše ti povím." Vzala jsem ji za ruku. Čekalo mě strašně dlouhé vysvětlování.

Když jsme došly do lázní, už polovinu věcí věděla a začínala se trochu orientovat.

"Takže tě sultán při tanci na uvítanou, tom raksu," musela jsem se uchechtnout, "pozval k sobě do postele, jo?" To už jsem měla pomalu záchvat smíchu. Lazebnice na nás nechápavě koukaly a já jim ukázala, ať jdou pryč, že to zvládnu sama. Tyhle totiž nemluví. Nevím proč, ale prý je zbavili jazyka, aby nemohly mluvit o tom, jak vypadá ten, koho koupají, děsivý, jo.

To jsem Ariel taky řekla.

"Tady je to divný," prohlásila. Tak mi chyběla maličká.

"Zvykneš si," odpověděla jsem prostě.

"Hm, takže ty teď sultánem vlastně chodíš? To je jako v tom filmu, co měla máma ráda," řekla a obě jsme zmlkly. Máma.

"Proč o ní mluvíš v minulém čase?" Málem jsem měla zástavu.

"Já nevím, od tý doby, co si nás ti dva strašní chlapy prohodili, jsem o ní neslyšela. Nevím co s ní je." Prohodili?! To bylo poprvé, co promluvila o tom, co bylo než sem přišla. Ale nechtěla jsem na ni tlačit.

"Promluvíme si, až budeme v klidu v pokoji, tady i stěny mají uši. Tak pojď, umyjeme tě."

Zabalené do bílého plátna jsme vešly do hammámu, kde už byli ostatní ve frontě na prohlídku.

Vybrala jsem nám krásnou velkou káď a začala jsem napouštět vodu.

Arielka si koupel vyloženě užívala. Masírovala jsem ji hlavu, když jsem jí myla ty šíleně slepené vlasy. Bylo to jako doma, když byla malá. Sice dítě už dávno nebyla, ale myslela jsem si, že teď mou péči opravdu potřebuje. A myslela jsem si správně.

V hammámu jsem jí nic neřekla, protože jsem nechtěla aby nás ostatní poslouchali.

Když jsme byly umyté, ostatní už odcházely.

"Arielko, musíš na prohlídku k paní doktorce. Neboj se, není to žádná šarlatánka z minulých dob, je to opravdová doktorka. Prohlédne tě a zapíše si tvé údaje. Tak to bylo i semnou."

Dívala se trochu nedůvěřivě. "Opravdu se nemáš čeho bát. Mám jít s tebou?" optala jsem se jí a vzala jí za ruku.

"Myslím, že to, co zjistíš, se ti líbit nebude," řekla smutně a já moc dobře věděla, co tím myslí. Bylo mi z toho špatně.

Při prohlídce jsme všechny mlčely. Ariel jen odpověděla na všechny otázky a pak se nechala prohlédnout. Při poslední části prohlídky měla křečovitě zavřené oči. Muselo jí to strašně bolet.

"Ariel, jdi do té šatničky a vem si ty harémové šaty, co jsem přinesla. Já hned přijdu." Mlčky přikývla a odešla.

"Paní doktorko," podívala jsem se na ní úzkostlivě, "je to moje mladší sestra, chci vědět jen jednu věc." Doktorka ihned pochopila.

"Chápu vás, Taizé Hatun. Myslím, že vaše obavy jsou zcela oprávněné, těhotná není , ale k Sultánovi by dlouho neměla chodit. Má vážné pohmožděniny," řekla mi zcela vážně. Ale já se naštvala. K jakému sultánovi proboha? Zbláznila se?!

"K sultánovi ani nepůjde, bude to má služebná. Děkuji vám za informaci." Otočila jsem se na patě a odešla jsem. Vytočila mě. Hned dvakrát. Poprvé, když mi řekla, jak se k Ariel nějaký prevít rok choval a za druhé, když pronesla, že by měla jít Ariel k Ahmedovi. Se posrala, ne? To je nechutná představa! Žárlivost stranou, tohle je vážně zvrhlé! Nedovolím, aby k němu šla, i když vím, že být mou služebnicí není žádná překážka, je to má sestra, pro Krista! Teda spíš pro Alláha. No jo, no. Zvyk je železná košile.

Povzdechla jsem si, snad má Válide rozum.